Jsem jen služka ve vlastním domě? Jeden víkend s tchány, který změnil všechno

„Martino, kde máš ten bílý ubrus? A proč ještě není káva na stole?“ Tchyně stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz na skrz. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat nebo utéct. Ale místo toho jsem se jen tiše otočila, vytáhla ubrus ze skříně a začala chystat kávu.

Byl pátek večer a já už od rána cítila tíhu blížícího se víkendu. Každý týden to bylo stejné: tchán s tchyní přijedou z Kolína, usadí se v našem malém bytě na Žižkově a já se proměním v neviditelnou služku. Můj muž Petr? Ten si s tátou otevře pivo, pustí fotbal a zmizí do obýváku. Zatímco já běhám mezi kuchyní a jídelnou, servíruju, uklízím, poslouchám výčitky a rady, jak bych měla lépe vychovávat našeho pětiletého Filipa.

„Martino, ty jsi zase koupila ty levné sušenky? To za nás bysme dětem takové věci nedávali,“ poznamenala tchyně, když jsem položila talířek na stůl. Snažila jsem se usmát, ale uvnitř mě to bodlo. Vždyť já se snažím! Pracuju na poloviční úvazek v knihovně, starám se o domácnost, o Filipa, o všechno. Ale nikdy to není dost dobré.

Filip mezitím běhal po bytě s autíčky a smál se. Aspoň on byl šťastný. Ale já? Cítila jsem se jako host ve vlastním domě. Každý víkend jsem ztrácela kousek sebe.

„Martino, pojď sem na chvíli,“ zavolal Petr z obýváku. Když jsem přišla, seděl rozvalený v křesle, jeho táta vedle něj. „Můžeš nám přinést ještě jedno pivo?“ zeptal se s úsměvem. V tu chvíli mi došlo, že pro ně jsem opravdu jen někdo, kdo obstará pohodlí ostatních.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty drobné urážky a požadavky. Proč jim nikdy neřeknu dost? Proč Petr nevidí, jak moc mě to bolí? Vzpomněla jsem si na mámu – ta by si tohle nikdy nenechala líbit. Ale já… já mám strach z konfliktů. Bojím se, že když řeknu pravdu, všechno se rozpadne.

Ráno začalo stejně: „Martino, kde je snídaně?“ „Martino, můžeš mi vyžehlit košili?“ „Martino, Filip má špinavé tričko.“ Byla jsem unavená ještě dřív, než jsem si stihla dát kávu. Když jsem konečně usedla ke stolu, tchyně si povzdechla: „Za nás ženy zvládaly mnohem víc.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „A co když už nechci zvládat všechno sama?“ vyhrkla jsem. V místnosti zavládlo ticho. Petr zvedl hlavu od novin a tchyně na mě vytřeštila oči.

„Co to říkáš?“ zeptala se tiše.

„Jsem unavená,“ pokračovala jsem roztřeseným hlasem. „Každý víkend je to stejné. Přijedete sem a já dělám všechno – vařím, uklízím, starám se o Filipa i o vás. Nikdo mi nepomůže. Připadám si jako služka ve vlastním domě.“

Tchán si odkašlal: „To přeháníš, Martino.“

Ale Petr mlčel. Díval se na mě a poprvé za dlouhou dobu jsem v jeho očích zahlédla pochopení.

Tchyně vstala od stolu: „My jsme mysleli, že ti pomáháme…“

„Pomáháte? Tím, že mi říkáte, co dělám špatně?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích.

Filip přišel ke mně a objal mě kolem pasu: „Maminko, neplač.“

V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu couvnout. „Potřebuju vaši pomoc jinak,“ řekla jsem tiše. „Nechci být sama na všechno. Potřebuju respekt.“

Tchán s tchyní byli chvíli zaražení. Pak tchyně nesměle navrhla: „Tak… můžeme třeba vzít Filipa ven na hřiště? A ty si odpočineš.“

Bylo to poprvé za pět let, co mi někdo z nich nabídl pomoc bez výčitek nebo podmínek.

Petr přišel ke mně a vzal mě za ruku: „Promiň, Martino. Měl jsem ti víc pomáhat.“

Ten víkend byl jiný. Ne dokonalý – ale poprvé jsem cítila, že mám právo říct si o své místo v rodině.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlela: Proč nám ženám tak dlouho trvá říct si o respekt? Kolik z vás se taky někdy cítilo jako služka ve vlastním domě? Co byste udělali na mém místě?