„Jsem vdaná 10 let. Jak mohu ukázat svému manželovi, že nejsem jen rodinná služka?“

Eva si vždy představovala život plný lásky, vzájemného respektu a sdílených povinností. Vyrůstala v malém městě v Jižních Čechách a sledovala své rodiče, jak společně udržují domácnost. Její matka byla učitelka a otec pracoval v místní továrně. Oba přispívali rovným dílem do rodiny a Eva obdivovala jejich partnerství.

Když Eva potkala Jana na vysoké škole, myslela si, že našla svého dokonalého partnera. Jan byl ambiciózní, okouzlující a zdálo se, že sdílí její hodnoty. Krátce po promoci se vzali a přestěhovali se do předměstí Prahy. Jan získal dobře placenou práci ve financích, zatímco Eva si našla částečný úvazek jako grafická designérka s nadějí na vyvážení práce a rodinného života.

První roky jejich manželství byly blažené. Eva si užívala zařizování nového domova, vaření jídel a podporování Jana při jeho kariérním růstu. Věřila, že společně budují život. Avšak postupem času se dynamika začala měnit.

Janova práce se stala náročnější a začal trávit dlouhé hodiny v kanceláři. Evina částečná práce se změnila na práci na volné noze z domova, aby mohla zvládat domácí práce a starat se o jejich dvě děti, Aničku a Matěje. Co začalo jako dočasné uspořádání, se brzy stalo trvalým očekáváním.

Eva se ocitla ve všem – vaření, úklid, praní prádla, nákupy potravin, pomoc dětem s domácími úkoly a řízení jejich rozvrhů. Jan na druhé straně věřil, že jeho finanční příspěvek je dostatečný. Zřídka pomáhal doma a často odmítal Eviny žádosti o pomoc.

„Cítím se jako bych se topila,“ svěřila se Eva své kamarádce Lucii jedno odpoledne u kávy. „Miluji svou rodinu, ale nepodepsala jsem se k tomu být všem služkou.“

Lucie soucitně přikývla. „Mluvila jsi s Janem o tom, jak se cítíš?“

„Zkoušela jsem to,“ povzdechla si Eva. „Ale vždycky říká, že je příliš unavený nebo že přeháním. Myslí si, že protože tvrdě pracuje v práci, neměl by doma nic dělat.“

Eva se rozhodla zkusit jiný přístup. Začala tím, že si udělala seznam všech domácích úkolů, které denně zvládá, a předložila ho Janovi jednoho večera po večeři.

„Jane, potřebuji, abys to viděl,“ řekla a podala mu seznam. „Tohle všechno dělám každý den. Potřebuji tvou pomoc.“

Jan letmo pohlédl na seznam a pak ho odložil stranou. „Evo, vážím si toho, co děláš, ale moje práce je také stresující. Nemůžeš si prostě někoho najmout na pomoc, pokud je toho na tebe moc?“

Eva pocítila záchvěv frustrace. „Nejde jen o ty úkoly, Jane. Jde o to cítit se jako partneři v tomto manželství. Potřebuji, abys byl více zapojený.“

Ale Janova odpověď byla vždy stejná – byl příliš zaneprázdněný, příliš unavený nebo příliš stresovaný.

Měsíce se změnily v roky a Evina nespokojenost rostla. Cítila se neviditelná a neoceněná. Láska a respekt, které kdysi cítila k Janovi, byly zastíněny pocity frustrace a zklamání.

Jednoho večera po dalším hádce o domácí povinnosti se Eva rozhodla. Zabalila si malou tašku a nechala Janovi vzkaz.

„Jane,

Nemohu takto pokračovat dál. Potřebuji od tohoto manželství víc než jen být pečovatelkou pro naši rodinu. Jdu zůstat u Lucie na nějakou dobu, abych si to promyslela.

• Eva“

Když odjížděla z jejich domova, Eva cítila směs smutku a úlevy. Nevěděla, co jí budoucnost přinese, ale věděla, že nemůže pokračovat v životě, kde se cítí více jako služka než jako manželka.