„Jsi Městská Holka, Takže Jsi Líná. Nechci Tě jako Svoji Snachu“: Řekla Jeho Matka, Když Odejít

Když jsem poprvé potkala Jakuba, připadalo mi to jako splněný sen. Seznámili jsme se na večírku společného přítele v centru Prahy a od prvního okamžiku, kdy jsme začali mluvit, byla mezi námi nepopiratelná chemie. Jakub byl okouzlující, vtipný a uměl mě přimět cítit se jako nejdůležitější osoba v místnosti. Po roce chození jsme se rozhodli, že je čas udělat další krok a nastěhovat se spolu.

Prvních šest měsíců jsme střídali jeho místo a moje. Bylo to vzrušující a nové a milovali jsme tu spontánnost. Nakonec jsme se rozhodli usadit v mém bytě. Byl blíž k našim pracovištím a já jsem právě splatila své studentské půjčky, takže to dávalo finanční smysl.

Jakubova matka, paní Nováková, byla vždy zdvořilá, ale odtažitá. Žila v malém městě asi hodinu cesty od Prahy a měla velmi tradiční názory na vztahy a rodinné role. Když jí Jakub řekl o našem rozhodnutí žít spolu, nebyla z toho nadšená.

„Jsi městská holka, takže jsi líná,“ řekla přímo během jedné z našich návštěv. „Nechci tě jako svoji snachu.“

Byla jsem zaskočena jejími tvrdými slovy. Vždy jsem byla zdvořilá a snažila se udělat dobrý dojem. Tvrdě jsem pracovala jako marketingová manažerka a starala se o náš domov. Ale ať jsem dělala cokoli, zdálo se, že to pro ni nikdy nebylo dost.

Jakub se mě snažil bránit, ale jeho matka byla neústupná. „Žena by měla znát své místo,“ trvala na svém. „A to není ve městě, pracující od devíti do pěti.“

Přes její nesouhlas jsme s Jakubem pokračovali ve společném životě. Ale její slova mi zůstala v hlavě a vytvářela mezi námi napětí. Začala jsem pochybovat o sobě a své hodnotě jako partnerky.

Jednoho večera, po obzvlášť stresujícím dni v práci, jsem přišla domů a našla Jakuba sedícího na gauči s vážným výrazem ve tváři.

„Musíme si promluvit,“ řekl.

Srdce mi kleslo. Věděla jsem, co přijde.

„Hodně jsem přemýšlel o tom, co říkala máma,“ začal. „A možná má pravdu. Možná jsme prostě příliš odlišní.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Co tím myslíš, Jakube?“

„Myslím tím, že bychom si možná měli dát pauzu,“ odpověděl a vyhýbal se mému pohledu.

Slzy mi vyhrkly do očí, když jsem se snažila zpracovat jeho slova. „Takže se nás vzdáš jen kvůli tomu, co si myslí tvoje máma?“

„Není to jen to,“ řekl tiše. „Cítím to taky. Tu vzdálenost mezi námi.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Po všem, čím jsme prošli, byl ochoten to všechno zahodit kvůli zastaralým názorům své matky.

Tu noc si Jakub sbalil věci a odešel. Byt bez něj působil prázdněji než kdy jindy. Následující týdny jsem strávila v mlze, snažila se smířit s náhlým koncem našeho vztahu.

Slova paní Novákové zasela semínka pochybností, která nakonec vyrostla v nepřekonatelnou bariéru mezi námi. Přes všechny mé snahy dokázat jí opak se jí podařilo nás rozdělit.

Na konci jsem si uvědomila, že nešlo jen o to být městskou holkou nebo línou. Šlo o nalezení někoho, kdo mě skutečně ocení a bude mě respektovat za to, kým jsem. A i když ztráta Jakuba bolela, věděla jsem, že si zasloužím někoho lepšího než někoho, kdo nedokáže stát za naší láskou.