Kdo má právo na domov?

„Tomáši, dneska spíš na gauči. Potřebuju klid a prostor,“ ozvalo se z ložnice, zatímco jsem ještě stál ve dveřích s taškou z Tesca v ruce. Zůstal jsem stát jako opařený. Můj byt. Moje postel. A přesto jsem měl pocit, že už mi tu nic nepatří.

„Jano, vždyť je to i můj domov…“ začal jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Já mám zítra důležitou poradu a potřebuju se vyspat. Ty stejně chrápeš a rušíš mě.“

Zavřela za sebou dveře a já slyšel jen tlumené šustění peřin. Stál jsem tam v předsíni, mezi botami a krabicí s nářadím, a cítil se jako vetřelec ve vlastním životě. Vždycky jsem si myslel, že když někoho miluješ, sdílíš s ním všechno – radosti i starosti, prostor i čas. Ale teď jsem měl pocit, že sdílím hlavně ústupky.

Když jsme se s Janou poznali, byl jsem šťastný. Ona byla energická, vtipná, měla ráda stejné filmy jako já a dokázala mě rozesmát i po nejhorším dni v práci. Po roce jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Můj dvoupokojový byt v Holešovicích byl ideální – blízko její práce i mého oblíbeného fitka. Všechno se zdálo dokonalé.

Jenže pak přišly první hádky. Nejprve kvůli maličkostem – proč nechávám ponožky na zemi, proč kupuju levné pivo místo jejího oblíbeného vína. Pak to začalo být vážnější. Jana chtěla předělat celý byt podle svého vkusu. „Ty tvoje staré plakáty jsou hrozné,“ smála se a strhávala je ze zdi. „A tu pohovku bychom měli vyměnit za něco modernějšího.“

Nechal jsem ji, ať si zařídí obývák podle sebe. Chtěl jsem ji udělat šťastnou. Ale čím víc si byt přizpůsobovala, tím méně jsem se tu cítil doma. Moje věci mizely do sklepa nebo do popelnice. „Tohle už je přežitek,“ říkala pokaždé, když něco vyhodila.

Jednoho večera přišla domů rozčilená. „Moje kolegyně Lucie říkala, že její přítel jí nikdy neodporuje. Proč ty musíš mít vždycky poslední slovo?“ vyjela na mě bez varování.

„Jano, já jen nechci přijít o všechno svoje…“ snažil jsem se vysvětlit.

„Ale vždyť tu bydlíme spolu! To znamená kompromisy!“

Jenže kompromisy v jejím podání znamenaly, že já ustupuju a ona rozhoduje. Když jsem jí navrhl, že bychom mohli koupit novou knihovnu na moje sbírky, mávla rukou: „Na to tu není místo.“

Začal jsem trávit víc času v práci nebo u kamaráda Petra. Jednou večer jsme seděli u piva a já mu všechno vyklopil.

„Hele, Tomáši,“ řekl Petr vážně, „tohle není normální. To je přece tvůj byt! Nemůže tě vyhazovat z vlastní postele.“

„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Ale nechci hádky. Chci jen klid.“

Petr pokrčil rameny: „Jestli budeš pořád ustupovat, za chvíli tě vystěhuje úplně.“

Doma mě čekala Jana s ledovým pohledem. „Kde jsi byl?“ zeptala se.

„U Petra.“

„Mohl bys mi aspoň dát vědět! Čekala jsem na tebe s večeří.“

„Promiň…“

Mlčky jsme jedli. Cítil jsem napětí ve vzduchu jako před bouřkou.

Další ráno mi Jana oznámila: „Moje maminka přijede na víkend. Bude spát v ložnici s námi.“

„A kde budu spát já?“

„Na gauči přece.“

To už bylo moc i na mě. „Jano, tohle je můj byt! Nemůžeš mě pořád vyhazovat z vlastní postele!“

Zvedla obočí: „Tak si najdi jiný gauč.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o postel nebo gauč. Jde o to, jestli mám ještě právo na svůj vlastní život.

Začali jsme se hádat častěji. Jana mi vyčítala všechno – že nejsem dost ambiciózní, že nemám rád její kamarádky, že neumím vařit. Já jí zase vyčítal, že mě nerespektuje.

Jednou večer přišla domů pozdě a našla mě spát na gauči s dekou přes hlavu.

„Proč nespíš v posteli?“ zeptala se.

„Protože už nevím, kde je moje místo,“ odpověděl jsem upřímně.

Sedla si ke mně a chvíli mlčela.

„Myslíš, že to ještě má smysl?“ zeptala se tiše.

Nevěděl jsem, co říct. Miloval jsem ji, ale zároveň jsem měl pocit, že ztrácím sám sebe.

Nakonec jsme si dali pauzu. Jana odešla k rodičům a já zůstal v bytě sám. Bylo mi smutno, ale zároveň se mi ulevilo. Konečně jsem mohl zase dýchat.

Dneska sedím u okna a dívám se na Prahu zalitou večerním světlem. Přemýšlím o tom všem a ptám se sám sebe: Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Má člověk právo bránit svůj vlastní prostor – i když to znamená riskovat vztah?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší ustupovat kvůli klidu, nebo bojovat za své místo na slunci?