„Kdybychom měli dítě, všechno by bylo jinak,“ říká můj manžel. Ale co když se to nikdy nestane?

„Kdybys byla těhotná, všechno by bylo jinak. Fakt bych se snažil víc,“ řekl Tomáš a ani se na mě nepodíval. Seděl u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s vlažnou kávou, a já měla pocit, že mi někdo právě vyrazil dech. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už několik měsíců žiju ve stínu jeho slibů a mých vlastních obav.

Jmenuji se Klára a s Tomášem jsme spolu čtyři roky, z toho dva roky manželé. Když jsme se poznali na koncertě v Malostranské besedě, byl plný energie a plánů. Pracoval jako grafik na volné noze, já učila češtinu na základce. Byli jsme mladí, zamilovaní a věřili jsme, že zvládneme všechno. Jenže teď sedím v panelákové kuchyni na Proseku a přemýšlím, jestli jsme si jen nenalhávali.

„A proč až tehdy?“ zeptala jsem se tiše. „Proč ne teď? Vždyť už teď máme dost starostí.“

Tomáš pokrčil rameny. „Já nevím… Prostě bych měl důvod. Něco, co by mě donutilo makat víc. Chápeš?“

Nechápala jsem. Nebo spíš nechtěla chápat. Naše finance byly napjaté už teď. Nájem, složenky, splátka za auto, které jsme koupili v domnění, že nám usnadní život. Místo toho nám přidělalo další starosti. Tomáš poslední půlrok bral méně zakázek, prý kvůli únavě a nedostatku inspirace. Já si přibrala doučování po večerech, abychom vyšli.

Moje máma mi pořád opakuje: „Klárko, děti jsou radost, ale taky starost. Počkejte ještě.“ Jenže Tomášova maminka je jiná – ta už mi mezi řečí několikrát naznačila, že bych měla „přestat tolik přemýšlet“ a „nechat věci plynout“. Naposledy mi dokonce přinesla pletené ponožky pro miminko.

Jednou večer jsem Tomáše slyšela telefonovat s kamarádem Petrem. „Hele, kdyby Klára otěhotněla, fakt bych musel začít makat…“ smál se do telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Proč potřebuje dítě jako bič nad hlavou? Nestačí mu já? Nestačí mu náš život?

Začala jsem být podrážděná. Každý měsíc jsem sledovala svůj cyklus s obavami i nadějí zároveň. Co když otěhotním? Co když ne? Co když Tomáš nikdy nenajde tu motivaci?

Jednoho večera jsme se pohádali kvůli penězům. „Víš vůbec, kolik stojí školka? Pleny? Kočárek?“ vyjela jsem na něj.

„To nějak zvládneme! Všichni to zvládli!“ bránil se Tomáš.

„Ale my nejsme všichni! My jsme my! A já nechci žít ve stresu!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Tomáš odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Seděla jsem v kuchyni a cítila se sama jako nikdy předtím.

Dny plynuly a mezi námi rostlo napětí. Tomáš byl čím dál víc uzavřený do sebe, já unavená z práce i z neustálého přemýšlení. Jednou jsem ho našla sedět potmě v obýváku.

„Tomáši… co budeme dělat?“ zeptala jsem se opatrně.

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím. Možná bych měl jít na nějaký kurz nebo něco… Ale fakt mám pocit, že mi něco chybí.“

„A myslíš, že dítě to vyřeší?“

„Možná… nebo aspoň budu mít důvod.“

V tu chvíli mi došlo, že čekáme na zázrak. Na něco zvenčí, co nás spasí. Ale co když to nikdy nepřijde?

Začala jsem chodit na procházky sama a přemýšlela o našem vztahu. O tom, jak jsme kdysi snili o cestování po Evropě, o vlastním domě někde u Berouna, o tom, jak budeme šťastní i bez dětí – pokud to tak bude cítit osud.

Teď mám pocit, že žijeme v pasti očekávání. Já čekám na jeho změnu, on čeká na dítě. A mezitím nám utíká život mezi prsty.

Jedno odpoledne jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Letné.

„A co když dítě nikdy nebude?“ zeptala se mě najednou.

Zamrazilo mě. Nikdy jsem si tu otázku nepoložila nahlas.

„Nevím… Možná bychom měli začít žít pro sebe. Přestat čekat na zázrak.“

Lenka mě pohladila po ruce: „Někdy je těžší přijmout realitu než snít o budoucnosti.“

Večer jsem seděla s Tomášem u stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mlčky pili čaj.

„Tomáši… co když dítě nikdy nebude? Co když tohle je náš život? Jsme s tím spokojení?“

Nevím, jestli najdeme odpověď hned. Ale možná je čas přestat čekat na motivaci zvenčí a začít hledat sílu v sobě i v nás dvou.

Co myslíte vy? Je správné čekat na zázrak – nebo máme vzít život do vlastních rukou?