„Když jsem přivedla svou nemocnou matku domů, můj manžel požadoval, abych jí pronajala byt“

Svoji první lásku, Tomáše, jsem potkala hned po maturitě. Byla to jedna z těch bouřlivých romancí, o kterých čtete v románech. Byla jsem tak zahlcena emocemi, že jsem okamžitě začala přemýšlet o naší společné budoucnosti. Vzali jsme se poměrně rychle, bez velkého rozmýšlení. Měli jsme velkou, okázalou svatbu na venkovském statku. Oslavovali jsme tři dny, jak je u nás zvykem. Moje matka, Jana, byla nadšená, že jsem našla svou spřízněnou duši. Její dar byl krásný starožitný náhrdelník, který byl v naší rodině po generace.

Tomáš a já jsme se pohodlně usadili do manželského života. Koupili jsme si půvabný dům na předměstí a začali budovat náš společný život. Všechno se zdálo být dokonalé, dokud moje matka vážně neonemocněla. Jana byla vždy silná a nezávislá žena, ale její zdraví se náhle zhoršilo. Potřebovala neustálou péči a já nemohla snést myšlenku, že bych ji dala do domova důchodců.

Přivedla jsem ji k nám domů, myslela jsem, že to Tomáš pochopí. Koneckonců, vždy byl laskavý a ohleduplný. Ale mýlila jsem se. Tomáš byl rozzuřený. Nechtěl, aby Jana byla u nás doma a narušovala náš život. Požadoval, abych jí pronajala byt.

„Evo, nemůžeme ji mít tady,“ řekl Tomáš, jeho hlas byl chladný a neústupný. „Je to příliš. Potřebujeme svůj prostor.“

Byla jsem zaskočená. „Tomáši, je to moje matka. Potřebuje nás. Nemůžu ji jen tak dát do nějakého bytu a nechat ji tam.“

Ale Tomáš byl neoblomný. „Buď ona, nebo já, Evo. Vyber si.“

Byla jsem rozpolcená. Milovala jsem Tomáše, ale nemohla jsem opustit svou matku. Snažila jsem se s ním rozumně mluvit, ale neustoupil. Napětí v našem domě bylo nesnesitelné. Jana to také cítila a trhalo jí srdce, když nás viděla hádat se kvůli ní.

Jednoho večera, když jsem Janě pomáhala s léky, vzala mě za ruku a řekla: „Evo, nechci být přítěží. Pokud je pronájem bytu to, co je potřeba k udržení tvého manželství, udělej to.“

Její slova mě zničila. Nechtěla jsem ztratit Tomáše, ale nemohla jsem nechat svou matku trpět samotnou. Našla jsem malý byt poblíž a najala sestru, aby se o ni starala. Navštěvovala jsem ji každý den, ale nebylo to stejné. Janino zdraví se nadále zhoršovalo a pocit viny mě sžíral.

Tomáš a já jsme se odcizili. Láska, která mezi námi kdysi hořela, se změnila v chladnou, prázdnou skořápku. Sotva jsme spolu mluvili, a když už, tak jen abychom se hádali. Mezi námi rostla zášť a viděla jsem lítost v Tomášových očích pokaždé, když se na mě podíval.

Jedné noci jsem přišla domů a našla Tomáše, jak si balí věci. „Už to nemůžu dál, Evo,“ řekl, jeho hlas byl bez emocí. „Odcházím.“

Nesnažila jsem se ho zastavit. Sledovala jsem, jak odchází, s sebou si bere zbytky našeho kdysi šťastného života. Cítila jsem hlubokou ztrátu, ale také zvláštní pocit úlevy. Vybrala jsem si svou matku a nelitovala jsem toho.

Jana zemřela o několik měsíců později. Byla jsem u ní, držela ji za ruku, když vydechla naposledy. Cítila jsem hluboký smutek, ale také pocit klidu. Udělala jsem pro ni to nejlepší, i když mě to stálo manželství.

Na konci jsem zůstala sama, ale nelitovala jsem. Ctila jsem svou matku a to bylo to jediné, na čem záleželo.