„Když jsem se nastěhovala ke své nejlepší kamarádce, očekávala jsem podporu. Místo toho jsem se stala její osobní asistentkou“

Asi před rokem jsem se ocitla na rozcestí. Moje práce se stala nesnesitelnou, můj vztah právě skončil a cítila jsem se naprosto ztracená. V době, kdy jsem potřebovala pomoc, mi moje nejlepší kamarádka, Jana, nabídla záchranné lano. Pozvala mě, abych se nastěhovala do jejího bytu v Praze, dokud se nepostavím na nohy. Byla jsem ohromená vděčností a úlevou. Netušila jsem, že toto rozhodnutí povede k jedné z nejbolestivějších zkušeností mého života.

Jana a já jsme byly přítelkyně už od vysoké školy. Sdílely jsme nespočet vzpomínek a vždy jsme tu byly jedna pro druhou v dobrém i zlém. Když mi tedy nabídla pomoc, neváhala jsem. Sbalila jsem si věci a přestěhovala se do jejího útulného dvoupokojového bytu na Vinohradech.

Nejprve se zdálo, že je vše dokonalé. Jana byla podpůrná a chápavá a já měla pocit, že jsem našla bezpečné útočiště. Dokonce mi pomohla aktualizovat životopis a hledat práci. Ale brzy se věci začaly měnit.

Jana pracovala dlouhé hodiny ve své náročné práci a začala mě stále častěji žádat o pomoc v bytě. Začalo to malými úkoly jako mytí nádobí nebo nákup potravin. Nejprve mi to nevadilo; koneckonců jsem tam bydlela bez placení nájmu. Ale jak týdny plynuly, její požadavky byly stále náročnější.

Jednoho večera přišla Jana domů vyčerpaná a požádala mě, jestli bych mohla vyprat její prádlo, protože měla druhý den důležitou schůzku. Souhlasila jsem, myslela jsem si, že je to jednorázová laskavost. Ale to se stalo pravidlem. Nechala mi hromadu špinavého prádla na praní, sušení a skládání.

Pak přišly pochůzky. Jana mi nechávala seznamy věcí, které mám zařídit, zatímco byla v práci – vyzvednout její čistírnu, venčit jejího psa, dokonce plánovat její schůzky. Měla jsem pocit, že jsem se stala její osobní asistentkou spíše než přítelkyní.

Snažila jsem se s Janou mluvit o tom, jak se cítím přetížená a využívaná, ale ona mé obavy odbyla. Tvrdila, že prochází těžkým obdobím v práci a potřebuje mou pomoc dočasně. Chtěla jsem být dobrá kamarádka, tak jsem pokračovala v plnění jejích přání.

Zlom nastal, když mě Jana požádala, abych zorganizovala večeři pro její kolegy. Předala mi seznam hostů, menu a konkrétní pokyny, jak chce mít vše připravené. Strávila jsem dny přípravou akce – vařením, úklidem a zdobením bytu.

V den večírku Jana sotva uznala mé úsilí. Představila mě svým kolegům jako „svou spolubydlící“ a nezmínila žádnou z práce, kterou jsem do večera vložila. Když jsem stála v kuchyni a myla nádobí, zatímco si ostatní užívali večer, uvědomila jsem si, jak hluboce zraněná a využitá se cítím.

Po večírku jsem Janu znovu konfrontovala. Tentokrát se stala defenzivní a obvinila mě z nevděčnosti za veškerou pomoc, kterou mi poskytla. Naše hádka eskalovala a v momentu hněvu mi řekla, že pokud se mi to nelíbí, mohu odejít.

Cítila jsem se zrazená a zlomená srdcem, sbalila jsem si tu noc věci a opustila Janin byt. Našla jsem si malý pokoj k pronájmu ve sdíleném domě a začala znovu budovat svůj život od nuly.

Tato zkušenost mě poznamenala a učinila opatrnější v důvěře k ostatním. Bolest ze zklamání od někoho, koho jsem považovala za rodinu, byla obrovská. Trvalo mi měsíce, než jsem znovu získala sebevědomí a pocit vlastní hodnoty.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že pravé přátelství by mělo být založeno na vzájemném respektu a podpoře. Zatímco je důležité pomáhat těm, na kterých nám záleží, je stejně důležité stanovit hranice a zajistit, aby naše laskavost nebyla považována za samozřejmost.