Když jsme s Evou přelstili tchýni a tchána: Svatební den, na který nezapomenu

„Tohle nebudeš mít na sobě, Evo! To je ostuda!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem se až lekl. Stál jsem v předsíni, v ruce kytici, a slyšel, jak se Eva hádá se svou matkou. Bylo ráno našeho svatebního dne a já měl pocit, že už teď je všechno špatně.

Eva vyšla z kuchyně, oči zarudlé, v ruce držela jednoduché bílé šaty, které jsme spolu vybírali. „Maminka chce, abych si vzala její krajkové šaty po babičce. Ale já… já chci tyhle, Jiří.“

Objal jsem ji. „To je tvoje svatba. Nenech si ji vzít.“

Jenže to nebyla jen otázka šatů. Už týdny jsme bojovali s jejím otcem, který trval na tom, že svatba musí být v kostele v jejich vesnici, i když jsme oba chtěli malý obřad v parku v centru Prahy. „To je rodinná tradice, Jiří! Všichni Novotní se brali v tom kostele. Ty to nepochopíš, nejsi jeden z nás,“ říkal mi její otec, když jsem se mu to snažil vysvětlit.

Všechno se začalo hroutit už při plánování. Eva plakala večer co večer, protože její rodiče rozhodovali o každém detailu – od jídla přes hudbu až po seznam hostů. „Já už nevím, jestli to má cenu,“ šeptala mi jednou v noci. „Jestli tohle má být naše svatba, nebo jejich.“

Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem cítil vinu. Moji rodiče byli v pohodě, všechno nechali na nás. Ale tady jsem byl já, cizinec v jejich rodině, a měl jsem pocit, že Evu ztrácím.

Den před svatbou jsme seděli u nás v bytě a Eva mlčela. „Musíme něco udělat,“ řekl jsem tiše. „Jestli to necháme být, budeme toho litovat celý život.“

Eva se na mě podívala. „Co kdybychom… prostě udělali svatbu podle sebe? Bez nich?“

Byla to šílená myšlenka. Ale v tu chvíli jsme věděli, že jinak to nepůjde. Zavolali jsme našim nejbližším přátelům a domluvili si malý obřad v parku, kde jsme se poprvé políbili. Moje sestra měla být svědkyně, Evina kamarádka měla přinést dort. Všechno bylo zařízené během pár hodin.

Ráno svatebního dne jsme přijeli k Evě domů jen proto, abychom jí vyzvedli šaty. Její matka nás ale zastavila hned ve dveřích. „Kam jdete? Všechno je připravené v kostele! Hosté už čekají!“

„Mami, my tam nejdeme. Bereme se v parku. Jen my dva a naši přátelé,“ řekla Eva pevně.

Její otec vtrhl do předsíně. „To nemyslíte vážně! To je ostuda! Co řeknou lidi?“

„Tati, tohle je naše rozhodnutí. Chceme být spolu a chceme si to užít podle sebe. Prosím, pochop to.“

Následovala hádka, jakou jsem nikdy nezažil. Její matka plakala, otec křičel. Eva stála mezi nimi a třásla se. „Jestli odejdeš, už se nevracej!“ vykřikl její otec.

V tu chvíli jsem ji vzal za ruku a vyvedl ji ven. Srdce mi bušilo až v krku. „Děláme správnou věc?“ zeptal jsem se jí tiše.

„Nevím,“ zašeptala. „Ale aspoň to bude naše.“

V parku na nás čekalo jen pár lidí. Bylo ticho, jen ptáci zpívali. Kamarádka nám pustila naši oblíbenou písničku z mobilu. Když jsme si říkali sliby, Eva se rozplakala. „Děkuju, že jsi mě podržel,“ šeptla mi do ucha.

Po obřadu jsme seděli na dece, jedli dort z papírových talířků a smáli se. Bylo to jiné, než jsme si představovali – ale bylo to naše.

Večer jsme dostali zprávu od Eviny matky: „Nevím, jestli ti to někdy odpustím.“

Eva mlčela dlouho do noci. „Možná mě teď nenávidí. Ale poprvé v životě jsem udělala něco pro sebe.“

Dny po svatbě byly těžké. Evini rodiče s ní nemluvili. Já měl výčitky, jestli jsem ji neodtrhl od rodiny. Ale když jsem viděl, jak se Eva usmívá, věděl jsem, že jsme udělali správnou věc.

Po několika týdnech nám přišel dopis od její matky. Bylo v něm jen pár vět: „Možná jsem byla tvrdohlavá. Ale vidím, že jsi šťastná. To je nejdůležitější.“

Seděli jsme spolu na gauči a Eva mi položila hlavu na rameno. „Myslíš, že jsme je ztratili navždy? Nebo je možné, aby rodina pochopila, že někdy je třeba pustit děti z hnízda?“