Když láska bolí: Příběh o volbách, ztrátě a hranicích v rodině

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že jeho matka Marie se k nám nastěhuje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Vždyť víš, jak je to u nás už teď napjaté. Máme dvě malé děti, práci, sotva stíhám domácnost…“

Petr se na mě podíval s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval, když šlo do tuhého. „Není jiná možnost, Hanko. Maminka už to sama nezvládá. Nemůžu ji dát do domova.“

Bylo to jako rána do břicha. Věděla jsem, že Marie je nemocná – roztroušená skleróza ji poslední rok doslova ničila. Ale já… já jsem se bála. Bála jsem se, že přijdu o svůj domov, o svůj klid, o nás dva.

První týdny byly peklo. Marie byla milá, snažila se neobtěžovat, ale její přítomnost byla všude. V koupelně její léky, v obýváku deka a polštář na gauči, v kuchyni její speciální jídlo. Děti byly zmatené, proč babička pořád pláče nebo křičí ze spaní. Petr byl neustále v práci nebo u ní – a já? Já jsem byla neviditelná.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a kouřila cigaretu, i když jsem před Petrem tvrdila, že už jsem přestala. Slyšela jsem z ložnice Mariin kašel a Petrův tichý hlas: „Neboj se, mami, Hanka ti ráno udělá čaj.“

Zamrazilo mě. Kdy jsem se stala služkou ve vlastním domě? Kdy se moje potřeby staly méně důležité než potřeby jeho matky?

Jednoho dne jsem to už nevydržela. „Petře, já už nemůžu! Jsem unavená, vyčerpaná… Připadám si jako cizí ve vlastním životě!“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Tohle je moje rodina. Maminka mě potřebuje.“

„A co já? Co naše děti? Ty nás nepotřebuješ?“

„To není fér,“ zašeptal.

Začali jsme se hádat každý den. Kvůli maličkostem – rozlitému čaji, zapomenutým lékům, dětem, které byly hlučné. Marie se snažila být nenápadná, ale její nemoc byla všudypřítomná.

Jednou v noci jsem slyšela Marii plakat. Šla jsem za ní do pokoje a ona mě chytla za ruku: „Promiň mi to, Hanko. Vím, že ti ničíme život.“

Rozbrečela jsem se taky. „Ne… to není vaše vina. Jen… já už nevím, jak dál.“

Marie umřela o tři měsíce později. Byla to úleva i bolest zároveň. Petr byl zlomený – a já taky. Myslela jsem si, že teď se všechno vrátí do normálu.

Ale nevrátilo.

Petr se mi začal vzdalovat. Mlčel u večeře, odcházel na dlouhé procházky sám. Jednou večer přišel a řekl: „Hanko, já už nemůžu být tady. Potřebuju být sám.“

„To kvůli mně?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Možná kvůli všemu.“

Odešel druhý den ráno. Dětem řekl, že musí na služební cestu.

Seděla jsem v prázdném bytě a poprvé za dlouhou dobu byl klid. Ale byl to klid studený a prázdný.

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama – být dobrou manželkou, matkou i snachou. Jak jsem se bála říct si o pomoc nebo říct dost.

Jednou mi psycholožka položila otázku: „A kdy jste naposledy myslela na sebe?“

Nevěděla jsem.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Děti si zvykly na nový režim – střídáme se o víkendech. Já jsem si našla novou práci na poloviční úvazek a začala malovat obrazy.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Byla jsem sobec? Nebo jsem jen chránila sebe a svoje děti? Kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit vztah, když jeden z partnerů zapomene na potřeby toho druhého?