Když láska dostane cenovku: Příběh rodiny Novotných a procent v manželství

„Takže mi chceš říct, že mám začít platit třicet procent všech účtů? A co těch třicet procent práce, kterou doma dělám navíc?“ vyhrkla jsem na Petra, když jsme seděli u kuchyňského stolu. V ruce jsem svírala hrnek s kávou tak pevně, až mi zbělely klouby. Petr se na mě ani nepodíval. „Je to fér, Anno. Vyděláváš víc než dřív, tak bys měla přispívat víc. Já už to všechno neutáhnu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Byli jsme spolu patnáct let, máme dvě děti – Tomáše a Klárku. Vždycky jsme všechno zvládali společně. Ale teď? Najednou jsme začali počítat, kdo co dělá a kolik to stojí. Všechno se změnilo v čísla a procenta.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Místo toho, abych připravila snídani pro všechny, udělala jsem si jen čaj a sedla si ke stolu s notebookem. Petr přišel do kuchyně a rozhlédl se po prázdném stole. „Kde je snídaně?“ zeptal se nechápavě. „Dneska jsem udělala jen sedmdesát procent toho, co obvykle,“ odpověděla jsem klidně. „Takže snídani si musíš udělat sám.“

Děti byly zmatené. Tomáš se mě ptal, proč už nežehlím jeho košile do školy a Klárka si stěžovala, že nemá svačinu. Petr začal být podrážděný. „Tohle je směšné, Anno! Děláš z toho frašku!“ křičel na mě jednoho večera, když jsem odmítla vynést koš. „Nechci být tvoje služka ani účetní,“ odsekla jsem.

Začali jsme se hádat každý den. Petr mi vyčítal, že jsem tvrdohlavá a že rozbíjím rodinu kvůli hloupostem. Já mu zase připomínala všechny ty roky, kdy jsem dělala všechno automaticky – prala, vařila, uklízela, starala se o děti i o jeho rodiče. Nikdy jsem nepočítala hodiny ani úsilí.

Jednou večer jsem seděla v ložnici a slyšela, jak Petr telefonuje s maminkou. „Nevím, co s Annou dělat,“ šeptal do telefonu. „Je jak vyměněná. Všechno počítá, všechno rozděluje.“ V tu chvíli mi bylo do pláče. Cítila jsem se sama a nepochopená.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zapisovala, co všechno doma dělám – kolik času věnuji dětem, kolik minut strávím vařením nebo úklidem. Po týdnu jsem si sedla s Petrem ke stolu a položila před něj svůj zápisník.

„Podívej se na tohle,“ řekla jsem tiše. „Tohle je těch sedmdesát procent práce, kterou doma dělám navíc. Ty chceš, abych platila třicet procent účtů navíc – ale co těch třicet procent mého času?“

Petr mlčel. Listoval stránkami a bylo vidět, že je v šoku. „Tohle jsem si nikdy neuvědomil,“ přiznal nakonec.

Jenže místo smíření přišla další vlna hádek. Petr začal tvrdit, že přeháním a že domácnost není žádná věda. „Každý si může udělat večeři nebo vyprat prádlo,“ mávl rukou.

Jednou večer přišla Klárka za mnou do ložnice a objala mě kolem pasu. „Mami, proč jste s tátou pořád naštvaní?“ ptala se tiše. V tu chvíli mi došlo, že naše hádky ničí nejen nás dva, ale i naše děti.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má cenu v tom pokračovat. Jestli je správné rozdělovat lásku na procenta a domácnost na účty a tabulky. Chtěla jsem zpátky tu blízkost a důvěru, kterou jsme kdysi měli.

Jednoho dne jsem pozvala Petra na procházku do Stromovky. Mlčky jsme šli vedle sebe mezi stromy a já konečně našla odvahu říct nahlas to, co mě tížilo už týdny:

„Petře, já už nechci žít podle tabulek a procent. Chci partnerství, kde si budeme pomáhat bez počítání.“

Petr dlouho mlčel. Pak mě vzal za ruku a řekl: „Já taky.“

Nebylo to jednoduché. Museli jsme se znovu učit spolu mluvit – bez výčitek a bez kalkulačky v ruce. Dnes už vím, že láska se nedá měřit penězi ani časem stráveným u žehličky.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč jsme vůbec začali počítat? Kde se v nás vzala ta potřeba mít všechno rozdělené přesně na třicet a sedmdesát procent? Myslíte si, že je možné žít ve vztahu bez podobných počtů? Jak to máte doma vy?