Když láska nestačí: Příběh o očekáváních, která ničí vztahy

„To si děláš srandu, Petře? Zase jsi zapomněl koupit mléko? Vždyť jsem ti to říkala už ráno!“ křičela jsem a hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím. Petr stál u dveří v bundě, tašku s nákupem v ruce, a díval se na mě tím svým klidným pohledem, který mě vždycky dokázal vytočit ještě víc.

„Kristýno, promiň, měl jsem toho dneska v práci fakt hodně. Zapomněl jsem. Koupím ho zítra.“

„To je pořád dokola! Já už toho mám dost! Nemůžeš jednou udělat něco pořádně?“

V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že nejde o mléko. Nešlo ani o zapomenutý nákup nebo neuklizené boty v předsíni. Šlo o něco mnohem hlubšího – o pocit, že Petr nedělá dost. Že mi dluží víc pozornosti, víc lásky, víc snahy. A já si myslela, že na to mám právo.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu v Nuslích. Byla jsem šťastná – aspoň jsem si to myslela. Petr byl tichý, pracovitý, nikdy se nehádal. Já byla ta energická, která všechno organizovala. Jenže časem mi začalo vadit, že Petr není jako ostatní muži z mého okolí. Kamarádky mi vyprávěly, jak jim jejich partneři nosí květiny nebo plánují romantické večeře. Petr nic takového nedělal. Když jsem mu to vyčítala, jen pokrčil rameny: „Já to prostě nejsem.“

Začala jsem být nespokojená. Každý den jsem čekala, že se Petr změní. Že pochopí, co potřebuju – aniž bych to musela říkat nahlas. Místo toho jsem byla čím dál víc podrážděná a on se stahoval do sebe. Přestali jsme spolu mluvit o důležitých věcech. Večer jsme seděli vedle sebe na gauči a mlčeli.

Jednou večer přišla moje sestra Jana na návštěvu. „Kristýno, proč jsi tak protivná na Petra?“ zeptala se mě přímo u večeře.

„Protože mě vůbec neposlouchá! Nic pro mě nedělá! Myslí si, že stačí chodit do práce a tím to končí.“

Jana se na mě dlouze zadívala. „A ty pro něj něco děláš? Nebo jen čekáš, že ti bude číst myšlenky?“

Ta otázka mě bodla do srdce. Ale místo abych se zamyslela, urazila jsem se a Jana odešla dřív.

Petr se mi snažil vyhovět – občas koupil květinu nebo uvařil večeři. Ale já už byla tak zahořklá, že mi to přišlo málo a pozdě. Každý jeho pokus jsem shodila: „Teď už je to stejně jedno.“

Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala s připravenou hádkou.

„Kde jsi byl?“ vyjela jsem na něj.

„Byl jsem s kolegy na pivu. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.“

„Aha! Takže místo abys byl doma se mnou, radši sedíš v hospodě!“

Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Kristýno, já už nevím, co mám dělat. Snažím se, ale nikdy to není dost.“

V tu chvíli mi došlo, že ho ztrácím. Ale místo abych ustoupila, přitvrdila jsem.

Začali jsme spát odděleně. Přestali jsme spolu snídat i večeřet. Petr trávil víc času v práci nebo u kamarádů. Já brečela do polštáře a litovala se.

Jednoho rána mi Petr oznámil: „Kristýno, já už takhle dál nemůžu. Odcházím.“

Zůstala jsem stát v prázdném bytě a poprvé v životě pocítila opravdovou samotu. Najednou mi došlo, že všechno to, co jsem od něj chtěla – pozornost, lásku, péči – jsem mu sama nedávala. Jen jsem čekala a vyžadovala.

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Petr má novou přítelkyni a vypadá šťastněji než kdy dřív. Já chodím k psycholožce a učím se přijímat lidi takové, jací jsou – ne takové, jaké bych je chtěla mít.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme tak často slepí k tomu dobrému, co pro nás druzí dělají? Kolik vztahů by mohlo přežít, kdybychom místo očekávání začali více dávat a méně požadovat?