Když láska roste: Jak máma našla štěstí a my jsme se sblížili

„Proč musíš pořád být s ním? Copak ti nestačím já?“ vyhrkl jsem na mámu, když jsem ji viděl, jak se usmívá na Petra u kuchyňského stolu. Bylo mi deset a v tu chvíli jsem měl pocit, že mi někdo krade jedinou jistotu v životě. Máma se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že jsem se na okamžik zastyděl. Ale vztek byl silnější. „Nechci, aby tu byl! Nechci žádného cizího chlapa doma!“ křičel jsem a zabouchl za sebou dveře do svého pokoje.

Vyrůstal jsem jen s mámou Evou v malém bytě na sídlišti v Brně. Táta odešel ještě před mým narozením a nikdy jsem ho nepoznal. Máma mi byla vším – kamarádkou, oporou i učitelkou. Každý večer jsme spolu večeřeli u malého stolu, povídali si o škole a smáli se našim vtipům. Byli jsme sehraný tým. Až do chvíle, kdy se objevil Petr.

Petr byl vysoký, měl hluboký hlas a nosil brýle s tlustými obroučkami. Pracoval jako elektrikář a poznal se s mámou v práci. Ze začátku chodil jen na návštěvy – přinesl koláče, opravil kapající kohoutek nebo pověsil poličku. Máma se vedle něj smála jinak – tišeji, ale šťastněji. Já jsem ho ale bral jako vetřelce.

Pamatuju si první Vánoce s Petrem. Máma chtěla, abychom byli všichni spolu. „Honzo, pojď si rozbalit dárky s námi,“ volala mě do obýváku. Seděl jsem trucovitě na posteli a odmítal vyjít. Nakonec přišla sama, sedla si ke mně a pohladila mě po vlasech. „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale Petr je hodný člověk. Zaslouží si šanci.“

Nedokázal jsem jí odpustit, že mě nutí sdílet ji s někým jiným. Ve škole jsem začal být uzavřenější, kamarádi si mě dobírali kvůli „novému tátovi“. Jednou jsem dokonce utekl z domu a schovával se celé odpoledne v parku. Máma mě pak našla uplakaného na lavičce. „Honzo, já tě nikdy neopustím,“ šeptala mi do vlasů.

Roky plynuly a Petr zůstával. Nikdy se mi nevnucoval, ale byl pořád nablízku – když jsem potřeboval pomoct s úkolem z fyziky, když mi koupil první kolo nebo když mě vezl na trénink fotbalu. Pořád jsem mu ale vykal a říkal „pane Nováku“. Jednou večer, když máma byla v práci na noční, jsme seděli sami u televize. Petr mi nabídl čaj a zeptal se: „Honzo, proč mě nemáš rád?“ Zaskočilo mě to. Mlčel jsem dlouho, pak jsem jen zamumlal: „Protože nejste můj táta.“

Petr se smutně usmál. „To vím. Ale mám tě rád jako vlastního syna. Nechci ti brát mámu, chci být součástí vašeho života.“

Tehdy jsem poprvé pocítil něco jako lítost. Začal jsem si všímat, jak moc se Petr snaží – nejen kvůli mámě, ale i kvůli mně. Když mi bylo patnáct a poprvé jsem se opil na oslavě spolužáka, byl to právě Petr, kdo pro mě přijel v noci autem a mlčky mě dovezl domů. Ráno mi uvařil silný čaj a řekl jen: „Každý děláme chyby.“

S mámou jsme měli několik velkých hádek kvůli Petrovi. Jednou jsem jí vyčetl: „Proč jsi nemohla počkat na tátu? Třeba by se vrátil!“ Máma se rozplakala a poprvé mi vyprávěla pravdu – že táta odešel kvůli jiné ženě a nikdy o nás neprojevil zájem. „Petr je první člověk po letech, který mě má opravdu rád,“ řekla tiše.

Postupně jsem začal chápat její rozhodnutí. Viděl jsem, jak je s Petrem šťastná – smála se víc, zpívala si při vaření a měla víc energie i pro mě. Jednoho dne jsem přišel domů dřív ze školy a slyšel je v kuchyni smát se nad starými fotkami z mládí. Pootevřel jsem dveře a poprvé pocítil něco jako klid.

Když mi bylo osmnáct, máma s Petrem se vzali. Na svatbě jsem měl proslov – poprvé jsem Petrovi řekl „tati“. Viděl jsem mu v očích slzy dojetí.

Dnes už mám vlastní rodinu a často přemýšlím nad tím, jak těžké muselo být pro mámu všechno zvládnout sama – i to rozhodnutí pustit do našeho života nového člověka. Petr je dnes dědeček mých dětí a já mu za všechno vděčím.

Někdy si říkám – kolik dětí kolem nás prožívá stejný strach z nových vztahů svých rodičů? A kolik z nich nakonec najde odvahu odpustit a přijmout novou lásku do rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?