Když lednice rozdělí domov: Příběh o penězích, lásce a hranicích

„Tohle už je fakt moc, Pavle! Kdo snědl můj jogurt?“ vyštěkla jsem, když jsem otevřela lednici a našla prázdné místo tam, kde ještě včera večer ležel můj poslední bílý jogurt. Pavel seděl u stolu, v ruce hrnek s kávou, a ani se na mě nepodíval. „Možná kdybys nekupovala ty drahý bio věci, nebyl by problém,“ odsekl tiše, ale v jeho hlase byl slyšet vztek.

Stála jsem tam v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nebylo to jen o jogurtu. Už několik měsíců jsme s Pavlem počítali každou korunu. Energie zdražily, nájem šel nahoru a moje práce v knihovně rozhodně nebyla zlatý důl. Pavel měl sice lepší plat v IT firmě, ale poslední dobou mu hrozilo propouštění. Všechno se to na nás valilo jako lavina.

„Tak si kup svoje věci a já si budu kupovat svoje,“ navrhla jsem v afektu. „A klidně si rozdělíme i lednici! Ty budeš mít horní dvě police, já spodní.“

Pavel se zasmál, ale byl to takový ten smích, co bolí. „Fajn. Aspoň mi nebudeš vyčítat každej rohlík.“

A tak jsme to udělali. Každý měl svoje police, svoje máslo, svoje mléko. Dokonce jsme si na dveře lednice nalepili papírky: „Pavlovo“, „Alenino“. Kdyby nás viděla moje máma, asi by se rozbrečela smíchy nebo hrůzou.

První dny to bylo zvláštní. Chodila jsem do práce, večer jsem si vařila těstoviny jen pro sebe a Pavel si ohříval polévku z pytlíku. Občas jsme se potkali v kuchyni a mlčky se minuli. Dřív jsme spolu vařili, smáli se u vaření palačinek a hádali se o to, kdo umyje nádobí. Teď jsme byli jako spolubydlící.

Jednou večer jsem slyšela Pavla telefonovat s jeho mámou. „Ne, mami, všechno je v pohodě… Jo, Alena je doma… Ne, nemáme žádný problém…“ Lhal jí. Stejně jako já lhala své sestře, když se ptala, proč už nechodíme na společné večeře.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela jsem Pavla v koupelně. Plakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat. Chtěla jsem za ním jít, obejmout ho, říct mu, že všechno zvládneme. Ale místo toho jsem šla do kuchyně a otevřela svoji půlku lednice.

Začala jsem si víc všímat detailů. Pavel jedl pořád to samé – levné párky, chleba bez másla, levné sýry z akce. Já si občas dopřála něco lepšího, ale měla jsem výčitky svědomí. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, jestli jsme to nepřehnali.

Jednou v sobotu ráno jsem šla do kuchyně a našla Pavla sedět u stolu s hlavou v dlaních. Na stole ležel dopis – výpověď z práce. „Vyhodili mě,“ řekl tiše.

Sedla jsem si naproti němu a najednou mi bylo jedno, kdo má jakou poličku v lednici. „To zvládneme,“ řekla jsem a pohladila ho po ruce. Poprvé po dlouhé době se na mě podíval jinak – jako by ve mně zase viděl partnerku.

Začali jsme spolu zase mluvit. O penězích, o strachu z budoucnosti, o tom, jak moc nás ta hloupá lednice rozdělila. Smáli jsme se tomu i plakali zároveň.

Jednou večer jsme společně vyklidili lednici a všechno smíchali dohromady – máslo vedle margarínu, moje bio jogurty vedle jeho levných párků. Uvařili jsme společnou večeři z toho, co dům dal.

V tu chvíli mi došlo, že nejde o peníze ani o jídlo. Jde o to být spolu i ve chvílích, kdy je těžko.

Dnes už máme zase jednu lednici pro oba. Ale někdy si říkám: Kolik vztahů se rozpadne kvůli takovým maličkostem? A kde je ta hranice mezi šetřením a štěstím? Co myslíte vy?