Když manžel odmítne navštívit mou maminku: Příběh o rodinných poutech a nevyřčených křivdách

„Tak už dost, Jano! Já tam prostě nepojedu!“ Petrův hlas rezonuje malou kuchyní našeho panelákového bytu v Brně. Držím v ruce hrnek s čajem, který se mi třese tak, že hrozí, že ho rozliju. „Ale proč? Vždycky jsi jezdil,“ šeptám, i když vím, že tohle už není obyčejná hádka o návštěvu. Je to něco hlubšího.

Petr si sedne ke stolu a zaboří hlavu do dlaní. „Víš moc dobře proč. Tvoje máma mě nikdy neměla ráda. Vždycky mě přehlíží, dává mi najevo, že pro tebe nejsem dost dobrý. Už toho mám dost.“

V tu chvíli se mi vybaví všechny ty nedělní obědy u maminky v Bystrci. Jak mamka vždycky kritizovala Petrův způsob stolování, jak mu podsouvala, že by měl víc vydělávat, jak mi šeptala do ucha: „Janičko, ty sis mohla najít lepšího.“ Nikdy jsem jí to neřekla nahlas, ale pokaždé mě to bodlo u srdce.

„Mami to tak nemyslí,“ snažím se bránit. „Ona je jen… prostě taková.“

Petr se zasměje hořce. „Taková? Víš, jak se cítím? Jako vetřelec ve vlastní rodině. A ty mě nikdy nebráníš.“

Mlčím. Protože má pravdu. Vždycky jsem doufala, že když budu dělat prostředníka, všechno se časem srovná. Ale roky plynuly a napětí jen rostlo.

Vzpomínám si na loňské Vánoce. Mamka nám dala pod stromeček ručně pletený svetr – mně krásný bílý s norským vzorem, Petrovi tmavě hnědý, o dvě čísla menší. „Aspoň zhubneš,“ řekla s úsměvem. Petr se tehdy jen tiše usmál a já jsem to přešla v naději, že to zapomene.

Teď tu stojím mezi dvěma nejdůležitějšími lidmi svého života a mám pocit, že se musím rozhodnout. „Petr je můj manžel,“ říkám si v duchu. „Ale mamka je moje krev.“

„Tak co mám dělat?“ ptám se nahlas. Petr mlčí. V jeho očích vidím bolest i vzdor.

Druhý den ráno sedím v tramvaji číslo 1 a jedu za mamkou sama. Cestou přemýšlím nad tím, jak jsme se sem dostali. Když jsem byla malá, byla mamka všechno – silná žena, která mě vychovala sama po tátově smrti. Byla tvrdá, ale spravedlivá. Jenže od chvíle, kdy jsem si přivedla Petra domů, jako by mezi námi vyrostla zeď.

„Janičko, kde máš Petra?“ ptá se mamka hned ve dveřích. Její hlas je ledový.

„Nechtěl dneska jet,“ odpovídám opatrně.

Mamka si odfrkne a jde do kuchyně. „To jsem si mohla myslet. Takový slaboch…“

„Mami!“ vykřiknu poprvé v životě ostřeji, než bych chtěla. „Petr není slaboch! Jen už má dost toho, jak se k němu chováš.“

Mamka se zarazí a otočí se ke mně. „Já? Já jsem ti vždycky chtěla jen to nejlepší!“

„Ale on je pro mě ten nejlepší! Proč to nemůžeš přijmout?“

V kuchyni je ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem. Mamka si sedne ke stolu a poprvé za dlouhou dobu vypadá unaveně.

„Víš… já jsem měla strach,“ řekne tiše. „Že tě ztratím. Že už mě nebudeš potřebovat.“

Sednu si naproti ní a chytím ji za ruku. „Mami, vždycky tě budu potřebovat. Ale Petr je moje rodina teď taky.“

Doma večer sedíme s Petrem na gauči. Mlčíme dlouho, než konečně promluvím: „Řekla jsem jí to.“

Petr se na mě podívá překvapeně. „A co ona?“

„Myslím… myslím, že to pochopila. Nebo aspoň začala chápat.“

Petr mě obejme a já cítím úlevu i smutek zároveň. Vím, že tohle byl jen první krok na dlouhé cestě ke smíření.

Někdy si říkám – proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a láskou k partnerovi? Musíme si opravdu vybírat? Nebo existuje cesta, jak být věrná oběma?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost? Jak jste ji řešili?