Když manžel volí svou matku místo mě… Můj boj o rodinu a víru

„Zase jsi zapomněla koupit bezlepkový chleba pro maminku?“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako břitva. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Snažila jsem se ji rychle setřít, aby si toho nevšimly děti, které seděly u stolu a tiše jedly večeři.

„Promiň, Tomáši, dneska jsem měla tolik práce…“ začala jsem tiše, ale on mě přerušil: „To tě snad omlouvá? Maminka je nemocná! Vždyť víš, jak je na to citlivá.“

Bylo to pořád dokola. Každý den. Každý týden. Už osm let. Od chvíle, kdy jsme se vzali a jeho maminka se k nám nastěhovala po smrti tchána. Tehdy jsem si říkala, že je to jen dočasné, že Tomáš potřebuje čas, aby se s tím vším vyrovnal. Ale čas plynul a já se cítila čím dál víc jako cizinec ve vlastním domě.

Tomášova maminka, paní Věra, byla zpočátku milá. Pomáhala s dětmi, vařila a občas i uklízela. Ale postupně začala zasahovat do všeho – od toho, co budeme jíst, až po to, jak vychováváme naše děti. „Tohle bys měla dělat jinak, Lucie,“ říkávala mi často s úsměvem, který byl spíš výsměchem. „Za nás by tohle Tomáš nikdy nedělal.“

Jednou večer, když jsem uspávala naši mladší dceru Aničku, slyšela jsem z obýváku tlumený rozhovor. „Tomáši, tvoje žena není dostatečně pečlivá. Dřív jsi byl šťastnější,“ šeptala Věra. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem tam vtrhnout a zakřičet, ale místo toho jsem jen seděla u postýlky a modlila se.

Začala jsem chodit do kostela častěji než dřív. Jen tam jsem nacházela klid a pocit, že nejsem sama. Po mši jsem často seděla v lavici a šeptala Bohu všechno, co mě tížilo. „Prosím, dej mi sílu. Dej mi trpělivost. Dej mi lásku.“

Jednoho dne jsem už nevydržela. Bylo to po dalším hádce kvůli tomu, že jsem zapomněla koupit Věřin oblíbený jogurt. Tomáš na mě křičel před dětmi a já se rozplakala. „Proč vždycky stojíš na její straně? Copak já a děti pro tebe nic neznamenáme?“ vykřikla jsem zoufale.

Tomáš se zarazil. „Lucie, ona je moje matka! Nemůžu ji nechat samotnou.“

„Ale co my? My jsme tvoje rodina! Já jsem tvoje žena!“

V tu chvíli do místnosti vstoupila Věra s výrazem mučednice. „To je v pořádku, Tomáši. Já už tu stejně nemám co dělat.“

Děti začaly plakat a já měla chuť utéct z domu. Místo toho jsem šla do ložnice a zamkla se tam. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli má naše manželství vůbec smysl.

Druhý den ráno jsem sbalila dětem batůžky a odvedla je k mojí mamince na druhý konec města do Strašnic. Tam jsme zůstali celý víkend. Moje maminka mě objala a řekla: „Lucinko, musíš si stát za svým. Nemůžeš být pořád ta poslední.“

V neděli večer mi Tomáš volal: „Kdy se vrátíte? Maminka je z toho špatná.“

„A co já? Co děti?“ zeptala jsem se tiše.

Bylo ticho.

V pondělí ráno jsem šla za farářem do kostela na Vinohradech. Vyprávěla jsem mu všechno – o bolesti, o pocitu méněcennosti, o tom, jak se bojím rozvodu i toho, že ztratím samu sebe.

„Lucie,“ řekl mi laskavě, „Bůh chce, abyste byla šťastná. Musíte si promluvit s manželem otevřeně a říct mu všechno, co cítíte.“

Večer jsem se vrátila domů s dětmi. Tomáš seděl v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

Sedli jsme si ke stolu. Děti byly u babičky ve vedlejším pokoji.

„Tomáši, já už takhle dál nemůžu žít. Miluju tě, ale mám pocit, že pro tebe nikdy nebudu dost dobrá. Tvoje maminka je všude mezi námi a já už nevím, jak dál.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Já… nevím, co mám dělat. Mám strach ji zklamat.“

„A nebojíš se ztratit mě?“ zeptala jsem se tiše.

V tu chvíli přišla Věra do kuchyně a slyšela poslední větu.

„Já nechci být překážkou,“ řekla tiše a odešla do svého pokoje.

Ten večer jsme s Tomášem mluvili dlouho do noci. Poprvé za osm let jsme si řekli všechno – o strachu, o bolesti i o tom, co nás spojuje.

Nebylo to jednoduché. Věra nakonec souhlasila s tím, že si najde malý byt v domově pro seniory nedaleko nás na Žižkově. Tomáš ji tam často navštěvuje a děti za ní chodí na víkendy.

Náš vztah s Tomášem není dokonalý – pořád máme spoustu problémů a někdy se hádáme kvůli maličkostem. Ale poprvé mám pocit, že jsme opravdu rodina.

Každý večer děkuji Bohu za sílu a odvahu postavit se za sebe i za naše děti.

Někdy přemýšlím: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Proč je tak těžké říct nahlas vlastní bolest? Máme právo bojovat za své štěstí i proti těm nejbližším?