Když manžel zůstává u tchyně: Příběh o ztracené odvaze a nenaplněných snech

„Tak kdy už si konečně najdete vlastní byt?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako nůž. Tchyně stála u sporáku, v ruce vařečku, a ani se na mě nepodívala. Petr seděl u stolu, hlavu sklopenou nad talířem, a mlčel. Bylo to už potřetí tento týden, co tuhle otázku položila. A pokaždé jsem čekala, že Petr něco řekne. Že se mě zastane. Že řekne: „Mami, už jsme dospělí. Chceme žít sami.“ Ale on jen mlčel.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem a polkla slzy. „Hledáme,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že lžu. Už jsme nehledali. Petr vždycky našel důvod, proč to nejde. „Teď nejsou peníze.“ „Počkejme ještě půl roku.“ „Maminka je sama, potřebuje nás.“

Když jsme se brali, byla jsem plná nadějí. Věřila jsem, že spolu zvládneme všechno. Že budeme mít svůj malý byt někde na okraji Prahy, kde budu moct pěstovat bylinky na balkoně a večer si povídat o životě. Jenže místo toho jsme skončili v paneláku na Jižním Městě, ve dvoupokojovém bytě s jeho matkou. Každý den jsem cítila, jak se moje sny drolí pod tíhou její přítomnosti.

„Jano, můžeš mi podat sůl?“ ozvala se znovu tchyně. Podala jsem jí ji a snažila se nevnímat její pohled, který říkal: Tohle je můj dům. Ty jsi tu jen host.

Večer jsem seděla na posteli a dívala se na Petra. „Proč s tím nic neuděláš?“ zeptala jsem se tiše. „Proč pořád bydlíme tady?“

Petr se vyhnul mému pohledu. „Víš přece, že maminka je po mrtvici. Nemůžeme ji tu nechat samotnou.“

„Ale vždyť má sestru! Mohla by jí pomoct taky! My jsme manželé, Petře! Chci mít svůj domov!“

Petr jen pokrčil rameny. „Já to prostě teď nedokážu.“

V tu chvíli jsem pocítila takovou samotu, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Byla jsem vdaná, ale připadala jsem si opuštěnější než kdy dřív.

Začala jsem chodit domů později z práce. Zůstávala jsem v kanceláři déle, jen abych nemusela poslouchat tchyniny poznámky a Petrovo ticho. Kamarádky mi říkaly: „Jano, musíš si dupnout! Jinak to nikdy neskončí.“ Ale já už neměla sílu bojovat.

Jednou večer přišla za mnou do pokoje tchyně. „Víš, Petrovi je tady dobře. On je rodinný typ. Ty pořád něco chceš měnit.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Já chci jen žít s manželem jako žena s mužem. Ne jako spolubydlící s jeho matkou.“

Tchyně se ušklíbla: „To jsi měla vědět dřív, než sis ho brala.“

Ten večer jsem dlouho nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Proč Petr nikdy nedokázal říct své matce ne? Proč já nedokážu odejít?

Jednoho dne přišla zpráva od mé nejlepší kamarádky Lenky: „Jano, pojď na víno. Musíš vypadnout z toho blázince.“ Souhlasila jsem a večer jsme seděly v malé vinárně na Vinohradech.

„Proč to snášíš?“ zeptala se Lenka přímo.

„Protože ho miluju,“ odpověděla jsem.

Lenka se zasmála smutně: „A miluje on tebe? Nebo jen svoji maminku?“

Ta otázka mě bodla do srdce jako nůž.

Další týdny byly jako zlý sen. Tchyně byla čím dál protivnější, Petr čím dál uzavřenější. Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela je spolu v kuchyni:

„Mami, myslíš, že bychom to zvládli sami?“

„Petře! Ty mě chceš opustit? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Petr zmlkl a já věděla, že je rozhodnuto.

Začala jsem si hledat podnájem sama. Když jsem to Petrovi oznámila, jen seděl na posteli a díval se do země.

„Jano… já nevím… já tě nechci ztratit…“

„Ale už jsi mě dávno ztratil,“ řekla jsem tiše.

Odstěhovala jsem se do malého bytu na Smíchově. První noc jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem i úlevu. Konečně byl klid.

Občas mi Petr volá. Ptá se, jestli bychom to nemohli zkusit znovu. Ale já už vím, že dokud bude žít ve stínu své matky, nikdy nebudeme opravdu spolu.

Někdy si říkám: Je lepší být sama než žít vedle muže bez odvahy? Kolik žen v Česku zažívá totéž? Co byste udělali vy na mém místě?