Když mateřství zničí přátelství: Příběh o hranicích, posedlosti a ztrátě sama sebe

„Zase přijde s malou? Nemůžeme mít jednou večer jen pro dospělé?“ Tomášův hlas zněl podrážděně, když jsem mu oznámila, že Anička přijde na večeři – samozřejmě i s Leničkou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem jediná, komu Aniččina nová role matky začíná lézt na nervy.

Ještě před dvěma lety jsme s Aničkou sedávaly v kavárně U Tří lvů, smály se nad trapnými historkami z práce a plánovaly společné dovolené. Byla to moje nejlepší kamarádka už od gymplu. Vždycky jsme si rozuměly beze slov. Ale pak přišla Lenička – a všechno se změnilo.

První měsíce jsem byla nadšená. Chodila jsem Aničce pomáhat, nosila jsem jí domácí koláče, houpala malou v náručí a poslouchala její nekonečné historky o kojení, plenkách a prvních úsměvech. Jenže časem se z těchto rozhovorů stalo monotónní kolečko. Každé naše setkání bylo o Leničce. Každý telefonát přerušil dětský pláč nebo Aniččina potřeba něco řešit kolem malé.

Jednou jsem navrhla, že bychom mohly jít do kina. „To nejde, Lenička by to nezvládla,“ odmítla Anička. „Tak aspoň na kafe?“ zkusila jsem to. „Ale musíme do té kavárny, kde mají dětský koutek.“

Začala jsem mít pocit, že už nejsem kamarádka, ale jen další součást jejího mateřského světa. Tomáš si toho všiml taky. „Víš, že jsi s ní pořád jen kvůli dítěti? Kdy jste si naposledy povídaly o něčem jiném než o plenkách?“ ptal se mě jednou večer.

Nechtěla jsem být necitlivá. Věděla jsem, že mateřství je těžké a že Anička nemá nikoho jiného tak blízkého. Její manžel Petr byl pořád v práci, rodiče bydleli daleko. Ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně hromadí frustrace.

Jednoho dne jsme šly s Aničkou na procházku do Stromovky. Lenička seděla v kočárku a Anička mi vyprávěla o tom, jak jí malá v noci nespala. Najednou se zastavila a začala Leničku přebalovat přímo na lavičce uprostřed parku. Kolem šli lidé, někteří se otáčeli. Cítila jsem trapnost za nás obě.

„Aničko, nemyslíš, že bys to mohla udělat někde bokem?“ zašeptala jsem opatrně.

Podívala se na mě s nepochopením. „Proč? Je to přece normální. Každý má děti.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme každá úplně jinde. Já chtěla zpátky naši starou pohodu, ona byla celá pohlcená mateřstvím.

Krize přišla na Tomášovy narozeniny. Pozvali jsme pár přátel – i Aničku s Leničkou. Doufala jsem, že tentokrát nechá malou doma s Petrem, ale přišla samozřejmě i s ní. Během večera Lenička začala brečet a Anička ji uklidňovala přímo uprostřed obýváku mezi hosty. Nikdo si netroufl nic říct, ale atmosféra byla napjatá.

Po odchodu hostů Tomáš vybuchl: „Tohle už nejde! Máš pocit, že je to normální? Všechno se točí kolem nich! Kdy jsi naposledy byla sama sebou?“

Zůstala jsem stát v kuchyni a slzy mi tekly po tváři. Měla jsem pocit viny – copak můžu Aničce vyčítat její lásku k dítěti? Ale zároveň jsem cítila vztek. Proč musím já ustupovat ze svého života?

Další den jsem sebrala odvahu a zavolala jí.

„Aničko, můžeme si promluvit?“

„Jasně, co se děje?“ ozvala se její unavená tvář na videohovoru.

„Mám pocit, že už nejsme jako dřív. Že už spolu nejsme my dvě… ale ty a Lenička… a já někde bokem.“

Chvíli mlčela. Pak řekla: „Ale vždyť Lenička je součást mě. Já bez ní nejsem já.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale já tě potřebuju taky jako kamarádku. Nejen jako mámu.“

Rozhovor skončil rozpačitě. Od té doby jsme si psaly jen občas – většinou fotky Leničky nebo krátké zprávy o tom, jak je unavená.

Často přemýšlím, jestli jsem byla sobecká. Jestli jsem měla být trpělivější nebo víc chápat její situaci. Ale zároveň vím, že i já mám právo na své potřeby a hranice.

Dnes už se s Aničkou vídáme jen zřídka – většinou náhodou na hřišti nebo v obchodě. Když ji vidím s Leničkou za ruku, cítím smutek i úlevu zároveň.

Možná jsme obě udělaly chyby. Možná je to prostě život.

Někdy si říkám: Je možné být dobrou mámou a zároveň neztratit sama sebe? A kolik toho musí přátelství vydržet, než praskne? Co si o tom myslíte vy?