„Když Mi Zavolala Tchyně a Požadovala, Abych Vyzdvihla Své Dítě: Bála Jsem se, Že Ztratím Nervy“
Magdaléna měla vždy napjatý vztah se svou tchyní, Norou. Od chvíle, kdy se provdala za Karla, byla Nora neustálým zdrojem stresu. Nora byla ten typ člověka, který vždy našel něco, co by mohl kritizovat, ať už to bylo, jak Magdaléna vařila, uklízela nebo vychovávala své děti.
Když si Nora našla novou práci, Magdaléna pocítila úlevu. Práce Noru zaměstnávala a nemusely se vídat tak často. Telefonáty však nikdy nepřestaly. Nora volala téměř denně a nacházela nové důvody ke stížnostem nebo kritice. Magdaléna se snažila tyto telefonáty ignorovat a soustředit se na svou rodinu a své vlastní blaho.
Jedno páteční odpoledne byla Magdaléna doma se svou dvouletou dcerou, Aničkou. Karel byl v práci a Magdaléna se těšila na klidný večer. Právě když se chystala začít připravovat večeři, zazvonil telefon. Byla to Nora.
„Ahoj, Noro,“ odpověděla Magdaléna a snažila se udržet klidný hlas.
„Magdaléno, musíš okamžitě přijít a vyzvednout Aničku,“ požadovala Nora bez jakéhokoli pozdravu.
Magdaléna byla zaskočená. „Co tím myslíš? Anička je tady se mnou.“
„Ne, není. Je u mě doma. Karel ji sem ráno přivezl,“ trvala na svém Nora.
Magdaléna pocítila vlnu zmatení a paniky. „Noro, nevím, o čem mluvíš. Anička je celý den se mnou.“
Na druhém konci linky bylo chvíli ticho. Pak se Norin hlas mírně změkčil. „Ach, asi jsem se spletla. Ale měla bys stejně přijít. Potřebuji s tebou mluvit.“
Magdaléně se sevřelo srdce. Věděla, že to je jen další z Noriných taktik, jak ji přimět přijít a snášet další kolo kritiky. Ale také věděla, že pokud nepřijde, Nora si najde způsob, jak jí život ještě více zkomplikovat.
„Dobře, za chvíli tam budu,“ řekla Magdaléna a snažila se udržet frustraci na uzdě.
Zavěsila telefon a podívala se na Aničku, která si šťastně hrála se svými hračkami. „Pojď, zlatíčko. Jdeme k babičce.“
Cesta k Norině domu byla plná obav. Magdaléna se snažila připravit na to, co ji čeká. Když dorazily, Nora už čekala u dveří, s rukama zkříženýma a přísným výrazem ve tváři.
„Pojďte dál,“ řekla stroze.
Magdaléna se zhluboka nadechla a následovala Noru do obývacího pokoje. Anička běžela napřed, nadšená, že vidí svou babičku. Nora ji ignorovala a soustředila se na Magdalénu.
„Nevím, co děláš, ale nefunguje to,“ začala Nora. „Anička není správně vychovávaná. Je rozmazlená a nedisciplinovaná.“
Magdaléně se vařila krev. Už to slyšela mnohokrát, ale dnes to bylo příliš. „Noro, dělám, co můžu. Anička je šťastné a zdravé dítě.“
„Šťastné? Zdravé? Je to spratek, Magdaléno. A je to tvoje vina,“ odsekla Nora.
Magdaléna sevřela pěsti a snažila se udržet klid. „Myslím, že je čas, abychom šly.“
Noriny oči se zúžily. „Zase utíkáš, že? Jako vždycky.“
Magdaléna neodpověděla. Vzala Aničku a zamířila ke dveřím. Když odcházela, slyšela za sebou Norin hlas, stále kritizující, stále hledající chyby.
Cesta domů byla tichá. Magdaléna cítila směs hněvu a smutku. Věděla, že ať udělá cokoli, Nora nikdy nebude spokojená. A bála se, že jednoho dne ztratí nervy a řekne něco, čeho bude litovat.
Když tu noc ukládala Aničku do postele, nemohla se zbavit pocitu obav. Věděla, že tohle zdaleka není konec. Nora bude dál hledat způsoby, jak kritizovat a ovládat, a Magdaléna bude muset najít způsob, jak to zvládnout. Ale prozatím mohla jen držet svou dceru blízko a doufat v lepší zítřek.