Když pomoc bolí: Příběh jedné české rodiny

„Proč to pořád děláš, mami? Proč nám nemůžeš prostě dát pokoj?“ Jana stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Její matka, paní Novotná, seděla u stolu s hrnkem kávy, který se třásl v jejích rukou. Já jsem stál mezi nimi a cítil, jak se mi stahuje hrdlo.

Byl pátek večer, venku pršelo a já měl za sebou další vyčerpávající týden v práci. Peněz bylo málo, účty se kupily a malý Matěj měl zase horečku. Paní Novotná přišla s taškou plnou jídla a obálkou, kterou mi nenápadně podstrčila pod stůl. „To je jen na přilepšenou, Petře,“ šeptla mi, když si Jana odskočila do koupelny. Ale Jana to viděla. A teď tu stála, zraněná a rozzuřená.

„Mami, my nejsme žádní žebráci! Už jsem ti to říkala stokrát!“ křičela Jana a já viděl, jak se paní Novotné lesknou oči. „Janičko, já vám jen chci pomoct… Vím, že je to teď těžké…“ začala tiše její matka. „Ale já nechci tvoji pomoc! Chci, abys nás nechala žít! Chci být dospělá!“

Stál jsem tam a nevěděl, co říct. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč je tak těžké přijmout pomoc? Proč se Jana tak brání? Vždyť to dělá její máma z lásky… Ale zároveň jsem chápal Janu. Chtěla být samostatná, chtěla dokázat, že to zvládneme sami. Jenže já už byl na dně. Práce ve skladu mě ničila, peníze nestačily ani na základní věci a představa dalšího měsíce bez pomoci mě děsila.

Když paní Novotná odešla, Jana se sesunula na židli a rozplakala se. „Já už to nezvládám, Petře… Všichni si myslí, že jsme neschopní…“ šeptala mezi vzlyky. Objala mě a já cítil její zoufalství i hrdost. „Nejsme neschopní,“ řekl jsem tiše. „Ale možná bychom měli tu pomoc přijmout… aspoň na chvíli.“

Další dny byly napjaté. Jana se mnou skoro nemluvila, Matěj byl nemocný a já chodil domů pozdě večer. V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si toho všiml: „Co je s tebou, Petře? Vypadáš jak po pohřbu.“ Povzdechl jsem si a popsal mu situaci doma. Tomáš pokrčil rameny: „Hele, moje máma nám taky pomáhá. Bez ní bychom byli v háji. Není to ostuda.“

Ale pro Janu to ostuda byla. Každý telefonát od její matky ji rozčiloval. Každý nákup navíc byl jako připomínka selhání. Jednou večer jsem ji našel sedět potmě v obýváku. „Víš,“ začala tiše, „já mám pocit, že když přijmu máminu pomoc, tak už nikdy nebudu dost dobrá. Že už nikdy nebudu ta silná holka, kterou jsi si vzal.“

Sedl jsem si vedle ní a chytil ji za ruku. „Jani, nejsi slabá. Jsi ta nejsilnější ženská, co znám. Ale někdy… někdy prostě potřebujeme pomoc.“

Následující týden přišla paní Novotná znovu. Tentokrát s koláčem a úsměvem na tváři. „Přinesla jsem vám něco sladkého,“ řekla a podívala se na Janu. Ta chvíli váhala, ale pak kývla hlavou: „Děkujeme, mami.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co spolu mluvily bez hádky.

Ale klid netrval dlouho. O pár dní později přišel dopis od exekutora – dluh za elektřinu byl vyšší než jsme čekali. Seděli jsme s Janou u stolu a dívali se na sebe v tichu. „Musíme si půjčit,“ řekla Jana tiše. „Ale od koho?“ zeptal jsem se zoufale.

V tu chvíli zazvonil telefon – paní Novotná volala. Jana se na mě podívala a pak telefon zvedla. „Mami… potřebujeme pomoct,“ řekla poprvé bez vzdoru v hlase.

Paní Novotná přijela hned druhý den s penězi i radou: „Musíte si udělat rozpočet. A hlavně – držet spolu.“ Seděli jsme všichni tři u stolu a poprvé za dlouhou dobu jsem cítil naději.

Ale i když jsme dostali finanční injekci, vztahy zůstaly napjaté. Jana měla pocit viny, já pocit selhání a paní Novotná strach o nás oba. Každý večer jsem přemýšlel: Kde jsme udělali chybu? Proč je tak těžké přijmout pomoc od těch nejbližších?

Jednoho dne jsem šel s Matějem na hřiště a potkal souseda pana Dvořáka. Povídali jsme si o životě a on mi řekl: „Petře, rodina je jako strom – někdy potřebuješ oporu, aby nespadl vítr.“ Ta slova mi zůstala v hlavě.

Dnes už je situace lepší – máme splátkový kalendář, Jana našla brigádu a paní Novotná k nám chodí častěji – nejen s jídlem, ale i s úsměvem a radou. Ale jizvy zůstaly.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro nás Čechy tak těžké přijmout pomoc? Je to pýcha? Strach ze závislosti? Nebo jen touha dokázat světu i sobě, že to zvládneme sami?

Co si o tom myslíte vy? Přijali byste pomoc od rodičů – nebo byste radši bojovali sami?