Když přátelství bolí: Příběh o důvěře, závisti a nových začátcích

„To je zvláštní, Peti, že máš po rozvodu najednou tolik peněz. Nechceš mi říct, jak jsi k tomu přišla?“ Janin hlas zněl ostřeji, než bych čekala. Seděly jsme spolu v kavárně na Vinohradech, kde jsme si dřív vyprávěly všechno – od trapasů v práci po tajné sny. Tentokrát jsem ale cítila, jak se mezi námi něco lámalo.

Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že můj nový život po rozvodu není jen moje věc. Lidé kolem mě – a hlavně Jana – si začali všímat, že už nejsem ta ustaraná Petra, která počítala každou korunu a bála se budoucnosti. Po letech hádek s manželem Tomášem jsem si konečně našla lepší práci v malé reklamní agentuře a začala si plnit sny. Koupila jsem si nové kolo, začala chodit na jógu a dokonce jsem si dovolila víkend na Šumavě. Nic z toho nebylo snadné – každý úspěch mě stál spoustu slz a odvahy.

„Jani, proč se mě na to ptáš?“ zeptala jsem se tiše a doufala, že uslyším v jejím hlase pochopení. Místo toho jen pokrčila rameny a upila ze svého latté. „Víš, lidi si povídají. A já jen nechápu, jak jsi to všechno zvládla tak rychle. Já bych na tvém místě byla úplně na dně.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale něco mě drželo – možná vzpomínky na naše společné léta, kdy jsme si navzájem pomáhaly s dětmi i s chlapy. Vždycky jsme si říkaly pravdu do očí. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že mě soudí někdo cizí.

Doma jsem dlouho seděla u okna a dívala se na noční Prahu. V hlavě mi běžely Janiny otázky dokola. Opravdu mi závidí? Nebo má strach, že ji nechám za sebou? Vždyť ona sama procházela těžkým obdobím – manžel jí odešel za mladší a ona zůstala sama se dvěma dětmi v malém bytě na Jižáku. Možná proto ji moje nově nabytá svoboda tolik pálila.

Další dny byly plné napětí. Jana mi přestala psát i volat. Když jsme se potkaly na dětském hřišti, jen krátce kývla hlavou a věnovala se synovi. Cítila jsem v sobě směs viny a vzteku. Proč bych se měla omlouvat za to, že se mi konečně daří? Ale zároveň mě bolelo, že ztrácím někoho tak blízkého.

Jednoho večera mi zavolala máma: „Petruško, co se děje mezi tebou a Janou? Potkala jsem ji v Albertu a byla nějaká divná.“ Povzdechla jsem si a všechno jí vyprávěla. Máma chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, lidi někdy závidí i těm, které mají rádi. Ale opravdové přátelství by to mělo ustát.“

Rozhodla jsem se Janě napsat zprávu: „Jani, chybíš mi. Mrzí mě, že mezi námi visí něco nevyřčeného. Nechci přijít o naše přátelství kvůli penězům nebo domněnkám. Pokud chceš vědět, jak to mám s financemi, ráda ti to vysvětlím. Ale hlavně bych chtěla vědět, co tě trápí.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Promiň, Peti. Asi jsem ti opravdu záviděla. Mám pocit, že všichni kolem mě jdou dál a já stojím na místě. Nechtěla jsem ti ublížit.“

Setkaly jsme se znovu v té samé kavárně. Tentokrát byla atmosféra jiná – obě jsme plakaly i se smály zároveň. Jana mi vyprávěla o svých obavách z budoucnosti, o tom, jak těžké je být sama a nemít nikoho, kdo by ji podržel. Já jí zase řekla o svých strachách – že přijdu o lidi, které miluju, jen proto, že jsem konečně šťastná.

„Víš,“ řekla nakonec Jana tiše, „možná bych měla být ráda za tvůj úspěch místo toho, abych ti ho záviděla.“

Od té doby jsme si slíbily větší upřímnost i podporu. Ale stejně ve mně zůstala jizva – vědomí, že i ti nejbližší vám mohou někdy ublížit nepochopením nebo závistí.

Někdy večer přemýšlím: Je možné být šťastný bez toho, aby to někoho bolelo? A jak poznat, kdy už je čas pustit staré přátelství a jít dál? Co byste udělali vy na mém místě?