Když se do jedné garsonky vejde příliš mnoho snů: Příběh o manželství, které dusí minulost

„Martino, Anička se k nám na pár měsíců nastěhuje. Dneska mi volala, že ji vzali na Karlovku. Nemá kde bydlet, víš, jak je to s kolejemi. Je to jen na chvíli.“

Stála jsem u okna naší malé garsonky v Holešovicích a dívala se na šedé paneláky naproti. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, která už dávno vystydla. Srdce mi bušilo až v krku. „A kam si myslíš, že ji dáme spát? Máme jednu postel a rozkládací gauč, který už teď vrže jako stará tramvaj.“

Petr se na mě díval s tím svým unaveným pohledem, který jsem kdysi považovala za laskavý. „Martino, je to moje dcera. Nemůžu ji nechat na ulici.“

„A co já? Já tu nejsem?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zastavit. Věděla jsem, že je to sobecké, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zmenšil na těch třicet metrů čtverečních.

Před dvěma lety jsem si Petra vzala s nadějí, že začneme nový život. Bylo mi třicet osm a on byl o osm let starší. Rozvedený, ale pořád plný života. Jeho minulost mě nikdy netížila – až do dneška.

Když jsem poprvé potkala Aničku, bylo jí sedmnáct a byla tichá jako myška. Její matka – Petra bývalá žena Jana – mě nikdy neměla ráda. Prý jsem rozbila jejich rodinu, i když se rozvedli dávno předtím, než jsme se s Petrem poznali. Anička se mnou nikdy moc nemluvila. Vždycky seděla v koutě a hrála si s mobilem.

Teď má přijít bydlet k nám. Do našeho jediného pokoje. Do našeho manželství.

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr už dávno oddychoval vedle mě a já zírala do stropu. Představovala jsem si, jak Anička přijde domů pozdě v noci z nějaké studentské párty, jak budu muset ráno čekat frontu na koupelnu, jak budu poslouchat její hudbu a smích za tenkou stěnou. A hlavně – jak budu každý den připomínkou toho, že nikdy nebudu její matka.

Dny ubíhaly rychleji, než bych chtěla. Petr nosil domů krabice s věcmi, které prý Anička bude potřebovat – hrnky, ručníky, dokonce i nový polštář. Já mezitím vyklízela skříň a snažila se tvářit, že mi to nevadí.

Když Anička konečně přijela, byla nervózní a tichá. „Ahoj Martino,“ řekla sotva slyšitelně a hned se zavřela v koupelně. Petr byl celý večer šťastný – vařil večeři a vyprávěl historky z dětství. Já seděla u stolu a cítila se jako cizinec ve vlastním domově.

První týden byl plný drobných konfliktů. Anička nechávala špinavé hrnky ve dřezu, zabírala koupelnu celé ráno a neustále telefonovala s kamarádkami. Petr ji bránil: „Je to těžké období, Martino. Dej jí čas.“

Jednou večer jsem přišla domů z práce a slyšela za dveřmi smích. Petr s Aničkou hráli karty a povídali si o všem možném – o škole, o filmech, o životě v Praze. Nikdo si nevšiml, že jsem přišla. Stála jsem tam jako přebytečný nábytek.

Začala jsem chodit domů později a později. V práci jsem zůstávala přesčas, jen abych nemusela být doma. Moje kolegyně Jana si toho všimla: „Martino, jsi v pořádku? Jsi poslední dobou nějaká bledá.“

„Všechno je v pohodě,“ zalhala jsem.

Jednoho večera jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že sousedka bouchala do topení. „Tohle není rodina! Já už to nezvládám!“ křičela jsem.

Petr byl zoufalý: „Co chceš, abych udělal? Vyhodil vlastní dceru?“

„Chci jen trochu klidu! Chci mít pocit, že někam patřím!“

Anička seděla v koutě a tiše plakala.

Druhý den ráno jsem našla na stole lístek: „Martino, promiň mi to všechno. Nechtěla jsem ti zničit život.“

Bylo mi jí líto – byla jen dítě v cizím městě, bez matky i otce. Ale já už neměla sílu bojovat.

Začala jsem hledat podnájem. Každý inzerát byl dražší než ten předchozí. Praha je město snů i nočních můr.

Jednoho večera jsem sbalila kufr a postavila ho ke dveřím. Petr seděl na gauči a mlčky mě pozoroval.

„Opravdu odcházíš?“ zeptal se tiše.

„Musím,“ odpověděla jsem.

Když jsem za sebou zavřela dveře od garsonky, měla jsem pocit úlevy i prázdnoty zároveň.

Teď sedím v malém pokoji na Žižkově a přemýšlím: Byla jsem sobecká? Nebo mám právo chtít vlastní prostor a klid? Co byste udělali vy na mém místě?