Když se domov stane bojištěm: Zápas o srdce mé dcery

„Nechci, aby tady byl! Nesnáším ho!“ Lucčin hlas se rozléhal po našem malém bytě v Nuslích tak silně, že jsem měla pocit, že prasknou okna. Stála uprostřed obýváku, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a vzteku. Petr, můj snoubenec, stál opodál s výrazem člověka, který neví, jestli má utéct nebo zůstat. A já? Já jsem jen stála mezi nimi a cítila, jak se mi srdce trhá na kusy.

„Lucie, prosím tě, uklidni se. Petr ti nic neudělal,“ snažila jsem se ji přesvědčit, ale ona jen zavrtěla hlavou a vykřikla: „Ty mě vůbec neposloucháš! Od té doby, co je tady, už nejsi moje máma!“

Tohle byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem možná udělala chybu. Že jsem možná příliš rychle přivedla Petra do našeho života. Ale copak jsem neměla právo na štěstí? Po rozvodu s Lucčiným otcem jsem byla roky sama. Petr byl první muž, který mi dal pocit, že jsem zase žena – nejen matka.

Jenže Lucie to viděla jinak. Každý den byl boj. Ráno trucovala u snídaně, večer odmítala jít spát, dokud Petr neodejde z bytu. A já jsem byla pořád mezi dvěma ohni. Moje kamarádka Hana mi jednou řekla: „Nemyslím si, že by tvůj osobní život měl zajímat tvoje dítě. Ony si stejně myslí svoje.“ Ale co když právě tohle byla ta chyba? Co když jsem měla Lucii víc zapojit do svého života?

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce. Přinesl Lucii čokoládu a chtěl jí ukázat nový deskovou hru. Lucie jen zasyčela: „Nechci nic od tebe!“ a zabouchla se v pokoji. Petr se na mě podíval: „Míšo, já už nevím, co mám dělat. Snažím se být trpělivý, ale mám pocit, že mě nikdy nepřijme.“

Sedli jsme si spolu do kuchyně. „Petře, já vím, že to není jednoduché. Ale ona je ještě dítě. Má strach, že tě ztratí… nebo mě… nebo oba.“

„A co ty?“ zeptal se tiše. „Máš strach?“

Přikývla jsem. „Každý den.“

Večer jsem šla za Lucií do pokoje. Seděla na posteli a objímala svého plyšového medvěda. „Luci… můžeme si promluvit?“

Mlčela.

„Vím, že to pro tebe není lehké. Ale Petr mě má rád. A já jeho taky. To neznamená, že tě mám ráda míň.“

„Ale on není táta!“ vykřikla.

„To vím. A nikdy nebude. Ale může být někdo, kdo tě bude mít rád svým způsobem.“

Lucie se rozplakala a já ji objala. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem ji zranila tím, že jsem ji postavila před hotovou věc.

Další týdny byly jako na houpačce. Někdy to vypadalo, že se situace lepší – Lucie si s Petrem povídala o škole nebo mu ukazovala obrázky. Jindy zase bouchla dveřmi a odmítala s námi večeřet.

Jednoho dne přišla ze školy uplakaná. „Mami… ve třídě se mi smějou, že mám doma cizího chlapa.“

Zamrazilo mě. „A co jsi jim řekla?“

„Že je to tvoje věc… ale stejně mě to bolí.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu plakaly obě.

Začala jsem chodit na konzultace k psycholožce paní Novotné. Naučila mě naslouchat Lucii bez předsudků a bez snahy všechno hned řešit. Naučila mě taky mluvit s Petrem o jeho pocitech – a hlavně o jeho trpělivosti.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a hráli Člověče, nezlob se. Lucie poprvé za dlouhou dobu smála – opravdově smála! V tu chvíli jsem cítila naději.

Ale pak přišel další zlom – Lucčin otec si našel novou přítelkyni a chtěl ji představit Lucii. Další rána pro moji dceru.

„Proč mi to všichni děláte? Proč nemůžete být prostě spolu jako dřív?“ ptala se mě zoufale.

A já jí nemohla odpovědět jinak než pravdivě: „Protože někdy láska nestačí na to, aby lidé zůstali spolu.“

Dnes už je situace lepší. Lucie s Petrem dokáže mluvit bez křiku a občas spolu i něco podniknou – třeba jdou do kina nebo na zmrzlinu. Ale pořád cítím napětí ve vzduchu; pořád mám strach, že stačí málo a všechno se zase zhroutí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné hledat vlastní štěstí i za cenu bolesti svého dítěte? Nebo bych měla být jen matkou a zapomenout na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a láskou k partnerovi?