„Když se Jakub vrátil domů a oznámil, že chce rozvod: Vzpomněla jsem si na radu své matky“

Jakub a já jsme se potkali na vysoké škole a byla to láska na první pohled. Vzali jsme se hned po promoci a přestěhovali se do dvoupokojového bytu, který mi zanechal můj dědeček. Nebylo to moc, ale bylo to domov. Společně jsme ho vyzdobili, naplnili vzpomínkami a láskou. Naše dcera, Eliška, se narodila o pár let později a přinesla do našich životů ještě více radosti.

Skoro 16 let jsme žili život, který jsem považovala za šťastný. Nebyli jsme bohatí, ale měli jsme dost na to, abychom vyšli. Jakub pracoval jako inženýr a já byla učitelkou na základní škole. Naše rozvrhy byly nabité, ale vždycky jsme si našli čas jeden pro druhého a pro Elišku. Měli jsme své malé tradice—páteční filmové maratony, nedělní rána s palačinkami a letní výlety k jezeru.

Ale během posledního roku jsem si všimla změny u Jakuba. Stal se vzdáleným, trávil více času v práci a méně s námi. Přestal se účastnit našich rodinných tradic a zdál se neustále zaneprázdněný. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale vždy mě odbyl s tím, že je jen vystresovaný z práce.

Jednoho večera přišel Jakub domů pozdě. Eliška už spala a já seděla na gauči a čekala na něj. Vešel dovnitř, vypadal vyčerpaně a poraženě. Ani si nesundal kabát, sedl si vedle mě a řekl: „Noro, chci se rozvést.“

Cítila jsem se, jako by se mi pod nohama propadla zem. Hlavou mi běžely otázky—Proč? Co jsem udělala špatně? Jak nám to mohl udělat? Ale než jsem mohla něco říct, pokračoval: „Už dlouho nejsem šťastný. Potřebuji znovu najít sám sebe.“

Byla jsem zdrcená. Nemohla jsem pochopit, jak mohl jen tak zahodit všechno, co jsme spolu vybudovali. Ale pak jsem si vzpomněla na něco, co mi jednou řekla moje matka: „Někdy se lidé mění a nemůžeš s tím nic dělat. Musíš je nechat jít a soustředit se na sebe.“

A tak jsem to udělala. Nechala jsem Jakuba jít. Nebylo to snadné. První týdny byly nejtěžší. Eliška nechápala, proč její tatínek už nepřichází domů, a já jsem se snažila najít správná slova, jak jí to vysvětlit. Více nocí než bych chtěla přiznat jsem plakala do polštáře.

Snažila jsem se udržet věci co nejvíce normální kvůli Elišce. Stále jsme měli naše páteční filmové maratony a nedělní rána s palačinkami, ale bez Jakuba to nebylo stejné. Byt působil prázdněji, chladněji.

Jakub se přestěhoval do malého bytu na druhé straně města. Pravidelně navštěvoval Elišku, ale naše interakce byly napjaté a trapné. Zdál se šťastnější, více v klidu sám se sebou, ale mě to jen dělalo pocit osamělosti.

Vrhla jsem se do práce, snažila se zaplnit prázdnotu, kterou po sobě Jakub zanechal. Moji kolegové byli podporující, ale nemohli nahradit společnost, kterou jsem ztratila. Přátelé mě zvali ven, ale často jsem odmítala, upřednostňovala samotu svých vlastních myšlenek.

Uběhly měsíce a bolest začala otupovat, ale nikdy úplně nezmizela. Eliška se přizpůsobila lépe než já; děti jsou v tomhle odolné. Občas se stále ptala na Jakuba a já jí vždy ujišťovala, že ji velmi miluje.

Jednoho dne, když jsem uklízela skříň, našla jsem staré fotoalbum z našich prvních let spolu. Když jsem listovala stránkami, zaplavily mě vzpomínky na šťastnější časy—náš svatební den, první krůčky Elišky, rodinné dovolené. Bylo to sladkobolné; tyto momenty byly skutečné a krásné, ale také pryč.

Na konci se ukázalo, že rada mé matky byla pravdivá. Lidé se mění a někdy s tím nemůžeš nic dělat. Jakub našel své štěstí jinde a já musela najít své uvnitř sebe.

Život jde dál, i když nemá šťastný konec.