„Když se můj manžel vrátil od své matky, povzdechl si a navrhl test otcovství pro naši dvouletou dceru: Ne pro mě, ale pro jeho matku“

Veronika seděla na okraji postele a nervózně si kroutila lem trička. Stále slyšela Honzova slova ozývající se v její mysli. „Máma si myslí, že bychom měli udělat test otcovství pro Aničku,“ řekl s těžkým srdcem. Nebylo to poprvé, co jeho matka zasahovala do jejich života, ale tohle bylo nové dno.

Veronika a Honza se potkali na grilování u společného přítele před třemi lety. Veroniku okamžitě přitahovala Honzova bezstarostná povaha a teplý úsměv. Rychle se stali nerozlučnými a do roka Honza požádal Veroniku o ruku. Veronika byla nadšená, ale nemohla se zbavit pocitu, že Honzova matka, Alena, nebyla z jejich vztahu nadšená.

„Je příliš hezká,“ řekla Alena Honzovi šest měsíců před jejich svatbou. „Zdivočí! Neber si ji; není to materiál na manželku.“ Honza se tomu zasmál a večer to Veronice vyprávěl. Žertovali, že by si měl Honza vzít krokodýla, aby měl jistotu, že ho nikdo nevyužije. Ale teď, když seděla v jejich ložnici a slyšela Aniččino tiché dýchání z vedlejšího pokoje, Veronika se nesmála.

Honzovy návštěvy u jeho matky se staly častějšími od doby, kdy se Anička narodila. Alena nikdy nebyla subtilní ve svém nesouhlasu s Veronikou, ale navrhnout test otcovství bylo nové úroveň krutosti. Veronika cítila, jak se jí v žaludku utahuje uzel při pomyšlení na důsledky. Pochyboval o ní i Honza? Bylo jejich manželství postaveno na tak vratkých základech?

„Proč teď?“ zeptala se Veronika tiše.

Honza si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Máma říká věci… zasévá semínka pochybností. Myslí si, že Anička nevypadá jako já.“

Veronice se do očí nahrnuly slzy. „A ty jí věříš?“

Honza vypadal rozpolceně. „Ne že bych jí věřil, Veroniko. Ale pokud ten test uděláme a ona přestane mluvit… budeme mít klid…“

Veronika náhle vstala, židle skřípala po dřevěné podlaze. „Klid? Myslíš si, že tohle nám přinese klid? To jen všechno zhorší!“

Honza k ní natáhl ruku, ale Veronika ustoupila. „Nemůžu uvěřit, že o tom vůbec uvažuješ,“ řekla s hlasem plným zlomení.

Následující dny byly napjaté a plné ticha. Veronika se nemohla podívat na Honzu bez pocitu zrady. Trávila hodiny zíráním na Aničku a přemýšlela, jak někdo může pochybovat o jejím otcovství. Anička měla Honzovy oči, jeho úsměv. Jak mohla být Alena tak slepá?

Jednoho večera, když Veronika ukládala Aničku do postele, slyšela Honzu na telefonu s jeho matkou. „Mami, nemůžu to udělat Veronice,“ řekl tiše. „Miluji ji a věřím jí.“

Veronika pocítila záblesk naděje, ale ten rychle zhasl, když slyšela Aleninu odpověď. „Pokud to neuděláš, budeš vždycky pochybovat. A já taky.“

Následující ráno podal Honza Veronice obálku. „To je testovací sada,“ řekl tiše. „Nemusíme to dělat, pokud nechceš.“

Veronika se podívala na obálku a pak na Honzu. „Pokud to uděláme,“ řekla pomalu, „změní to všechno.“

Honza přikývl, slzy v očích. „Vím.“

Veronika vzala obálku a odešla do koupelny. Dívala se na sebe do zrcadla a přemýšlela, jak jejich láska mohla dojít až sem. S třesoucíma se rukama otevřela obálku a následovala instrukce.

Výsledky přišly o dva týdny později. Anička byla Honzova dcera, jak Veronika vždycky věděla. Ale škoda byla napáchána. Důvěra mezi nimi byla rozbita a žádný papír to nemohl napravit.

Veronika si tu noc sbalila věci a odešla s Aničkou. Když odjížděla z domova, který spolu vybudovali, nemohla si nepomyslet na Alenina slova. Možná měla pravdu celou dobu – ne o Aniččině otcovství, ale o jejich manželství. Některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se zahojily.