Když se tchyně stane středobodem mého světa: Boj mezi povinností a svobodou

„Jano, už zase jsi zapomněla koupit ten její speciální chléb?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje tchyně Marie s rukama v bok. Bylo pondělní ráno a já už cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Včera jsem po noční směně v nemocnici sotva stihla nakoupit základní věci. „Promiňte, paní Marie, dneska to napravím,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela.

Před třemi měsíci se Marie nastěhovala k nám. Můj muž Petr mi to oznámil mezi řečí: „Maminka už to sama nezvládá, je to jen na pár týdnů, než najdeme řešení.“ Jenže týdny se změnily v měsíce a řešení nikde. Každý den jsem cítila, jak se můj domov mění v cizí prostor. Marie měla své rituály, své požadavky, svůj řád. A Petr? Ten byl vděčný, že je jeho matka v bezpečí. „Jano, buď ráda, že máš ještě rodiče,“ říkal mi často. Jenže já jsem měla pocit, že ztrácím sama sebe.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a kouřila cigaretu, i když jsem před Petrem tvrdila, že jsem přestala. „Jano?“ ozvalo se za mnou. Marie stála ve dveřích a pozorovala mě. „Tohle bys neměla dělat. Mysli na zdraví. A taky bys mohla trochu víc uklízet v kuchyni, dneska jsem našla drobky pod stolem.“ Mlčela jsem. Byla jsem unavená. Z práce, z domácnosti, z neustálého napětí.

Začala jsem si všímat, jak se mění i vztah s Petrem. Dřív jsme spolu večer seděli u televize, povídali si o všem možném. Teď jsme spolu mluvili jen o tom, co je potřeba udělat pro Marii. „Musíme koupit nové léky.“ „Maminka chce jiný polštář.“ „Maminka nemůže spát, slyšela jsi ji v noci?“ Cítila jsem se jako služka ve vlastním domě.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Slyšela jsem smích z obýváku. Marie a Petr seděli u stolu a hráli karty. „Ahoj,“ pozdravila jsem. Petr se na mě ani nepodíval: „Ahoj, Jani. Dáš si s námi?“ Chtěla jsem křičet: „Kde jsi byl ty, když jsem potřebovala oporu?“ Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou a šla do ložnice.

Začala jsem být podrážděná. Každá poznámka od Marie mě bodala jako jehla. „Jano, takhle se to maso nedělá.“ „Jano, měla bys víc šetřit.“ „Jano, Petr má rád jinou omáčku.“ Jednou večer jsem to nevydržela: „Paní Marie, já už nemůžu! Nejsem vaše služka!“ Marie se na mě podívala s údivem a pak řekla tiše: „Já jsem tady taky doma.“ Petr přišel do kuchyně a viděl mě v slzách. „Co se tu děje?“ zeptal se ostře. „Nic,“ odpověděla Marie a já věděla, že prohrávám.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Potřebovala jsem dýchat. Jednou jsem potkala sousedku Alenu. „Jani, ty jsi nějaká bledá. Děje se něco?“ Chtěla jsem jí všechno říct, ale jen jsem pokrčila rameny. „To bude dobré,“ řekla Alena a pohladila mě po ruce. Ale já věděla, že nebude.

Jednoho večera jsem našla odvahu a řekla Petrovi: „Musíme něco změnit. Takhle to dál nejde.“ Podíval se na mě nechápavě: „Co tím myslíš? Maminka tu potřebuje být.“ „A co já? Já už nemůžu!“ vyhrkla jsem. „Máš povinnost se postarat!“ zvýšil hlas. „A kdo má povinnost postarat se o mě?“ zašeptala jsem.

Následující dny byly tiché. Marie byla najednou milá, Petr odtažitý. Cítila jsem, jak se mezi námi staví neviditelná zeď. Přemýšlela jsem o rozvodu. O tom, že uteču. Ale kam? Mám právo odejít? Nebo je moje povinnost vydržet?

Jednoho rána jsem seděla u stolu a dívala se na Marii, jak si maže chleba máslem. Najednou mi bylo líto jí i sebe. „Paní Marie,“ řekla jsem tiše, „já už opravdu nevím, co mám dělat.“ Podívala se na mě a poprvé za celou dobu mi řekla: „Ani já ne, Jano.“

Možná jsme obě oběti stejných očekávání. Možná jsme obě uvězněné v rolích, které nám někdo přidělil.

Někdy přemýšlím: Kde končí povinnost a začíná právo na vlastní život? Je možné najít rovnováhu mezi tím být dobrou snachou a neztratit sama sebe? Co byste udělali vy na mém místě?