Když se všechno rozpadlo: Můj život mezi dvěma ohni

„Jano, už zase volala tvoje matka. Prý bych měl konečně opravit ten plot u nich na chalupě,“ zavrčel Petr, sotva jsem vešla do kuchyně. V ruce držel hrnek s kávou a jeho pohled byl tvrdý jako sklo. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplynout, zmizet z tohohle bytu na pražském sídlišti, kde se poslední roky dusím pod tíhou cizích očekávání.

„Já vím, Petře. Ale ona je na to sama… Táta už nemůže a brácha je pořád někde v zahraničí,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Petr jen protočil oči a odešel do obýváku. Za dveřmi jsem slyšela, jak si pod vousy mumlá něco o „příživnících z venkova“.

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. V kuchyni voněla káva, ale mně bylo na zvracení. Věděla jsem, že mě čeká další den balancování mezi dvěma světy: mezi rodiči z malého města na Vysočině a manželem, který nikdy nepochopil, proč je pro mě rodina tak důležitá.

Moje máma mi volala každý den. Někdy jen tak, jindy s prosbou nebo výčitkou. „Janičko, kdy přijedete? Už jsme tě dlouho neviděli. A děti taky…“ Snažila jsem se jezdit co nejčastěji, ale Petr byl pokaždé naštvaný. „Zase tam? A kdo tady uklidí? Kdo nakoupí? Kdo se postará o Adélku a Filipa?“

Děti byly jediným světlem v mém životě. Adélka měla osm a Filip šest. Byli úžasní – chytří, citliví, pořád se smáli. Ale i oni cítili napětí doma. Jednou jsem zaslechla Adélku, jak šeptá Filipovi: „Proč je táta pořád naštvaný? Máma je pak smutná…“

Finančně jsme na tom nebyli dobře. Petr přišel před rokem o práci v autodílně a od té doby bral jen příležitostné zakázky. Já pracovala jako účetní v malé firmě, ale peněz bylo málo. Každý měsíc jsme počítali každou korunu. Petr mi vyčítal, že posílám rodičům peníze: „My tady živoříme a ty živíš svoje starý! Kdy už pochopíš, že nejsme charita?“

Jednou večer jsem seděla v ložnici a dívala se na starou fotku – já s Petrem na svatbě, oba usměvaví, plní naděje. Kde se to všechno pokazilo? Kdy se z lásky stala válka?

Jednoho dne mi máma volala v slzách: „Janičko, táta spadl ze schodů. Je v nemocnici.“ Okamžitě jsem sbalila děti a jela na Vysočinu. Petr zuřil: „To si děláš srandu? Zase tam? A co já?“ Neodpověděla jsem. V tu chvíli mi bylo jedno, co si myslí.

V nemocnici jsem seděla u tátovy postele a držela ho za ruku. Byl slabý, ale usmíval se: „Neboj se o mě, Janičko. Ty máš svoje starosti.“ Máma byla vyčerpaná a já poprvé cítila opravdovou bezmoc.

Po návratu domů mě čekalo peklo. Petr byl opilý a začal křičet: „Tvoje rodina je pro tebe důležitější než já! Tak si tam zůstaň!“ Děti plakaly v pokoji a já měla chuť utéct.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl čím dál podrážděnější, doma vládl chlad a ticho. Rodiče potřebovali moji pomoc víc než kdy dřív – máma byla sama na všechno a táta se zotavoval jen pomalu.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s dětmi a snažila se jim vysvětlit situaci.

„Mami, proč je táta pořád zlý?“ zeptala se Adélka tiše.

„On není zlý… Jen je unavený a má starosti,“ zalhala jsem.

Ale v tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde. Nemůžu být pořád mezi dvěma ohni – mezi mužem, který mě už dávno přestal milovat, a rodiči, kteří mě potřebují víc než kdy dřív.

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit byt, kde jsme prožili tolik let, rozbít rodinu kvůli tomu, že už to dál nešlo. Ale děti byly pro mě vším.

Jednoho rána jsem sbalila pár tašek a řekla Petrovi: „Odcházím. Už to dál nejde.“ Neřekl nic. Jen se otočil zády.

Přestěhovali jsme se do malého bytu blízko rodičů. Nebylo to lehké – peněz bylo ještě míň, práce víc než dost. Ale poprvé po letech jsem cítila klid.

Děti si zvykly rychleji než já. Adélka začala chodit do nové školy a Filip si našel kamarády na hřišti za domem. Máma mi pomáhala s hlídáním a táta se pomalu zotavoval.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě bojovat za manželství? Co je vlastně správné – obětovat sebe pro druhé, nebo chránit svoje děti před neštěstím?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci žít mezi dvěma ohni.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší zůstat kvůli dětem ve vztahu bez lásky, nebo riskovat nový začátek?