Když se z nejlepších kamarádek stanou cizí lidé: Příběh o přátelství, které zničily mateřské priority

„Myslíš, že Katka vůbec někdy přijde na návštěvu, když nemáme dětský koutek?“ zeptal se mě Petr, když jsme v sobotu večer seděli u stolu a já už po několikáté bezmyšlenkovitě míchala studený čaj. Ta otázka mě bodla do srdce. Ještě před rokem bych se zasmála a řekla, že Katka přijde vždycky, protože jsme si blízké jako sestry. Ale teď jsem jen pokrčila rameny a cítila, jak se mi v očích lesknou slzy.

Katku jsem poznala na vysoké škole v Olomouci. Byly jsme nerozlučné – společné semináře, nekonečné rozhovory v kavárnách, letní výlety na Sázavu. Když jsem se vdala za Petra a ona za Martina, naše přátelství to nijak nepoznamenalo. Naopak – byli jsme čtyři, kteří spolu trávili víkendy na chalupě nebo u vína v našem malém bytě na Žižkově.

Zlom přišel před dvěma lety, když Katka otěhotněla. Byla jsem šťastná za ni i za Martina. Chodila jsem s ní na ultrazvuk, vybírala dupačky, plánovala baby shower. Ale už tehdy jsem začala cítit první trhliny. Najednou bylo všechno jen o dítěti – o tom, co smí jíst, co nesmí pít, jaký kočárek je nejlepší. Když jsem navrhla víkend na horách, Katka odmítla: „To bych teď nedala, víš, jak je to s těhotenstvím.“

Po porodu se všechno změnilo ještě víc. Katka byla pořád unavená, nervózní, mluvila jen o plenkách a kojení. Když jsem jí zavolala, slyšela jsem v pozadí pláč malé Elišky a Katka mi mezi řečí vyprávěla o nočních kolikách a laktační krizi. „Promiň, musím běžet,“ říkala mi často do telefonu. „Ozvu se později.“ Ale už se neozvala.

Začala jsem si připadat jako vetřelec v jejím novém světě. Když jsem jí navrhla společný oběd v centru Prahy, odpověděla: „To je moc složité s kočárkem. A Eliška má teď období separační úzkosti.“ Zkoušela jsem to jinak – nabídla jsem, že přijedu k nim domů. „Víš co,“ řekla mi jednou Katka tiše do telefonu, „teď je to fakt náročné. Eliška je nemocná a já sotva stíhám vyprat prádlo.“

Petr mě pozoroval a snažil se mě utěšit: „To přejde. Až malá povyroste, všechno bude jako dřív.“ Ale já věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Jednoho dne jsem se rozhodla Katku překvapit a přinesla jí domácí koláč. Otevřela mi v teplákách, s kruhy pod očima a Eliškou na ruce. „Jé, to jsi nemusela…“ řekla rozpačitě a rychle mě pozvala dál. Seděla jsem na gauči mezi hračkami a poslouchala její monolog o dětských nemocech a očkováních. Když jsem se pokusila změnit téma na naši oblíbenou literaturu nebo cestování, Katka jen mávla rukou: „Na to teď fakt nemám čas ani myšlenky.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Připadala jsem si zbytečná a opuštěná. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Až budeš mít děti, pochopíš.“ Jenže já děti nemám – a možná ani mít nebudu.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Petr byl trpělivý, ale i jeho to mrzelo: „Vždyť jste byly jako sestry…“ Přestali jsme s Katkou slavit narozeniny společně, nejezdili jsme na chalupu. Zbyly jen krátké zprávy na Messengeru: „Jak se máš?“ – „Dobrý.“

Jednou večer mi přišla zpráva od Katky: „Promiň, že se neozývám. Jsem úplně vyčerpaná. Někdy mám pocit, že už nejsem sama sebou.“ Chtěla jsem jí napsat dlouhou odpověď o tom, jak mi chybí naše staré časy, ale nakonec jsem jen napsala: „Chápu tě.“

Začala jsem chodit na jógu a poznala nové lidi – Janu z práce, která má podobný životní styl jako já, nebo sousedku Hanu, která je rozvedená a ráda chodí do kina. Ale přesto mi Katka chyběla každý den.

Jednoho dne jsme se náhodou potkaly v obchodě s potravinami. Katka tlačila kočárek a vypadala unaveněji než kdy dřív. Na chvíli jsme si povídaly o počasí a o tom, jak rychle děti rostou. Pak přišla Eliška a začala brečet. Katka se omluvila a spěchala pryč.

Doma jsem seděla u okna a přemýšlela: Je možné udržet přátelství, když se naše světy tak vzdálily? Nebo je to prostě přirozený vývoj života?

Možná jednou najdeme cestu zpátky k sobě. Možná až Eliška povyroste nebo až já najdu odvahu říct Katce všechno, co mě trápí.

Ale teď? Teď jen tiše doufám.

Stává se vám taky někdy, že vám někdo blízký zmizí ze života kvůli dětem nebo jiným změnám? Má cenu bojovat za stará přátelství – nebo je lepší nechat věci plynout?