Když syn chce odejít: Léto na chatě, které změnilo naši rodinu

„Tomáši, tohle nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že chce odejít bydlet na naši starou chatu u Sázavy. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Můj jediný syn, kterého jsem vychovávala sama od jeho pěti let, mi právě sdělil, že už nechce žít doma.

„Mami, potřebuju změnu. Ve městě už to nedávám. Chci být chvíli sám, zkusit si to,“ odpověděl klidně, ale v očích měl tvrdohlavý výraz, který jsem znala už od jeho dětství.

„Ale Tomáši, vždyť ta chata je stará, není tam ani pořádná koupelna! Co tam budeš dělat? A co práce? Vždyť máš teď tu novou brigádu v knihkupectví!“

„Do práce dojíždět můžu. A koupelnu si opravím. Mami, já to fakt potřebuju.“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme spolu byli sami dva. Po smrti manžela jsem se snažila být Tomášovi vším – mámou i tátou. Vždycky jsme si byli blízcí. A teď? Najednou mě nepotřebuje?

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem mu chtěla jen to nejlepší! Ráno jsem mu nabídla peníze – „Kdybys chtěl vlastní byt, pomůžu ti s nájmem. Nemusíš přece žít někde v lese!“ Ale Tomáš jen zavrtěl hlavou.

„Mami, já nechci tvoje peníze. Chci to zkusit sám.“

Tahle věta mě bodla do srdce. Co když se mu tam něco stane? Co když bude nemocný a já o tom nebudu vědět? Co když se na mě jednou úplně vykašle?

Začala jsem být protivná. Vyčítala jsem mu, že je nevděčný. „Všechno jsem ti obětovala! A ty mě teď opouštíš?“ křičela jsem na něj jednoho večera, když balil věci do starého batohu.

Tomáš mlčel. Jen se na mě smutně podíval a řekl: „Mami, já tě mám rád. Ale musím to udělat.“

Když odešel, v domě bylo ticho jako nikdy předtím. Dny se táhly jeden za druhým. Každé ráno jsem vstávala dřív než obvykle a chodila do jeho pokoje – jen abych si připomněla jeho vůni, rozházené knihy a plakáty na stěně.

Začala jsem mu volat každý den. Někdy mi nezvedal telefon celé hodiny. Když už odpověděl, byl veselý: „Mami, dneska jsem natíral plot! A představ si – chytil jsem rybu!“ Snažila jsem se radovat s ním, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho dne mi zavolala sousedka z chatové osady: „Ivano, Tomáš tu má návštěvy – nějaké kamarády z Prahy. Je tu veselo.“ V tu chvíli mnou projela vlna žárlivosti a strachu. Co když ho ti lidé stáhnou na špatnou cestu? Co když začne pít nebo brát drogy?

Začala jsem jezdit na chatu neohlášeně. Jednou jsem ho tam načapala s partou mladých lidí u ohně. Smáli se, hráli na kytaru a Tomáš vypadal šťastněji než kdy dřív.

„Mami! Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Jen jsem tě chtěla vidět…“ odpověděla jsem tiše.

Jeho kamarádka Jana mi nabídla čaj a povídali jsme si dlouho do noci. Byli to slušní mladí lidé – studenti, kteří si přijeli odpočinout od ruchu města.

Cestou domů mi došlo, že Tomáš možná opravdu potřebuje prostor. Že už není malý kluk, kterého musím chránit před celým světem.

Ale stejně mě to bolelo. Každý den jsem bojovala sama se sebou – mám ho nechat jít? Nebo ho mám přemlouvat k návratu?

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami, přijedeš na víkend? Uděláme si oheň a upečeme buřty jako dřív.“

Seděla jsem u ohně vedle svého dospělého syna a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Možná je čas pustit ho do světa… Ale jak to udělat bez bolesti? Jak poznám, že je opravdu připravený? Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste to zvládli?