Když tchyně kritizovala vzhled mého muže: Příběh jedné rodiny z Brna

„Proboha, Tomáši, proč zase ty staré džíny? Vždyť vypadáš jako bezdomovec!“ ozvalo se sotva jsme překročili práh bytu na Lesné. Tchyně stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Tomáš jen tiše zamručel a sundal si boty. Já jsem se snažila usmát, ale v břiše mi to ztuhlo. Věděla jsem, že tenhle večer nebude jednoduchý.

„Mami, to jsou moje oblíbené kalhoty,“ odpověděl Tomáš tiše, aniž by se na ni podíval. Já jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Už poněkolikáté jsem byla svědkem toho, jak jeho matka komentuje každou drobnost – od jeho účesu až po to, jak drží příbor. Nikdy jsem nepochopila, proč jí tolik záleží na tom, co má její syn na sobě.

„A co si o tobě lidé pomyslí? Vždyť jsi inženýr! To nemáš žádné jiné kalhoty?“ pokračovala neúnavně. Tomáš se posadil ke stolu a já si všimla, jak se mu třesou ruce. Přisedla jsem si k němu a položila mu ruku na rameno.

„Paní Novotná,“ řekla jsem klidně, „jestli vám Tomášův styl vadí, klidně mu můžete příště vybrat oblečení vy.“

Ticho. Tchyně na mě upřela pohled, jako bych jí právě nabídla jed na večeři. „To myslíš vážně?“

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Já jsem spokojená s tím, jak Tomáš vypadá. Ale jestli vy ne, možná by bylo lepší, kdybyste mu poradila sama.“

Tomáš se na mě podíval s vděčností v očích. Ale jeho matka jen zasyčela: „To je tedy pěkná manželka! Nezáleží ti na tom, jak tvůj muž vypadá?“

„Záleží mi na tom, aby byl šťastný,“ odpověděla jsem tiše.

Večeře probíhala v napjatém tichu. Tchyně občas něco utrousila o tom, jak za jejího mládí chodili muži upravení a ženy se o ně staraly. Tomáš mlčel a já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Když jsme odcházeli domů tramvají číslo 9 přes centrum Brna, Tomáš konečně promluvil: „Děkuju ti. Já už fakt nevím, jak jí to vysvětlit.“

„Nemusíš jí nic vysvětlovat,“ řekla jsem. „Jsi dospělý chlap a můžeš nosit, co chceš.“

Ale tím to neskončilo. Druhý den mi volala tchyně do práce. „Lucie, musíme si promluvit. Takové chování si nenechám líbit. Ty jsi jeho žena! Máš ho vést k lepšímu!“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že Tomáš je spokojený takový, jaký je. Ale ona mě nenechala domluvit: „Začnu mu prát a žehlit já! A koupím mu nové kalhoty!“

Když jsem to večer řekla Tomášovi, rozesmál se: „To bych chtěl vidět.“ Ale smích mu dlouho nevydržel. O týden později přišel domů s taškou plnou nového oblečení – všechno vybrané jeho matkou.

„Mám to nosit?“ zeptal se mě zoufale.

„Jestli chceš,“ pokrčila jsem rameny. „Ale nemusíš.“

Další návštěva u tchyně byla ještě horší. Položila před něj košili a kalhoty: „Tohle si vezmeš na příští rodinnou oslavu. A žádné řeči!“

Tomáš se na mě podíval a já viděla v jeho očích bezmoc. „Mami, já už nejsem dítě,“ řekl tiše.

„Ale pořád jsi můj syn!“ odsekla.

Cítila jsem, jak mi tečou slzy vzteku i smutku zároveň. Proč je tak těžké přijmout, že její syn je dospělý? Proč mám pocit, že bojuji s někým, kdo nikdy nebude spokojený?

Doma jsme dlouho mlčeli. Nakonec Tomáš řekl: „Možná bych měl být víc tvrdý.“

„Možná bychom měli být víc svoji,“ odpověděla jsem.

Od té doby jsme začali jezdit k jeho matce méně často. Tomáš si dál nosil své staré džíny a já ho za to milovala ještě víc. Ale pokaždé, když zazvonil telefon a na displeji svítilo „maminka“, cítila jsem úzkost.

Někdy přemýšlím: Kde je hranice mezi péčí a manipulací? A proč je tak těžké nechat děti žít svůj vlastní život?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost s rodinou svého partnera?