Když tchyně řekla: „Tak co, bereme hypotéku?“ – a já byla neviditelná. Můj návrat k mámě

„Tak co, bereme tu hypotéku?“ pronese panovačně tchyně, aniž by se na mě podívala. Sedím u stolu v panelákové kuchyni na Proseku, ruce sevřené v klíně, a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Honza mlčí, jeho oči těkají mezi mnou a matkou. V tu chvíli vím, že jsem pro ně jen kulisa. Neviditelná.

Když jsem se do Honzy zamilovala, byla jsem přesvědčená, že začínám novou kapitolu života. On byl laskavý, pozorný a měl ten nejhezčí úsměv ve třídě na vejšce. Po roce jsme se vzali. Bylo mi dvacet čtyři a myslela jsem si, že svět nám leží u nohou. Jenže Honza už měl všechno nalinkované – bydlet u rodičů, šetřit na vlastní byt, možná jednou děti. „Aspoň ušetříte,“ říkala mi máma, když jsem jí s obavami líčila naše plány. „A jeho rodiče jsou přece fajn.“

První týdny byly snesitelné. Tchyně Jana byla zpočátku milá, nosila mi koláče a vyptávala se na práci. Ale brzy se začala vměšovat do všeho – jak vařím, jak peru, dokonce i jak skládám ručníky. „U nás to děláme jinak,“ říkala s úsměvem, který byl spíš výsměch než podpora. Tchán Petr byl tišší, ale jeho pohledy dávaly jasně najevo, že tohle je jejich dům a já jsem tu jen host.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor za dveřmi kuchyně:

„Myslíš, že to zvládne?“ ptala se Jana tiše.
„Musí si zvyknout,“ odpověděl Petr. „Honza je náš jediný syn.“

Cítila jsem se jako vetřelec. S Honzou jsme o tom mluvili jen opatrně. „Maminka to myslí dobře,“ říkal vždycky. „Chce nám pomoct.“ Ale já jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc.

Pak přišla ta věta o hypotéce. Seděli jsme všichni u stolu a Jana začala rozebírat ceny bytů v Praze. „Musíte si pospíšit, jinak na nic nedosáhnete,“ prohlásila. „My vám pomůžeme s ručením, ale musíte být rozumní.“ Honza kýval hlavou a já měla pocit, že se dusím.

„A co když nechci brát hypotéku?“ vyhrkla jsem najednou.
Všichni se na mě překvapeně podívali.
„Prosím tě, Lucko,“ mávla rukou Jana. „To je dneska normální. Každý mladý musí brát hypotéku!“
Honza se na mě podíval omluvně: „Měli bychom to aspoň zvážit…“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj názor nikoho nezajímá. Že jsem jen přívěsek svého muže a jeho rodiny.

Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem – kde bude stát koš na prádlo, kdo koupí mléko, proč jsem zapomněla koupit rohlíky. Jednou večer jsem brečela v koupelně tak tiše, aby mě nikdo neslyšel.

Moje máma mi volala každý týden. „Jak se máš?“ ptala se opatrně.
„Dobře,“ lhala jsem.
Ale jednoho dne už to nešlo dál. Po další hádce s Janou kvůli tomu, že jsem prý špatně utřela linku v kuchyni, jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla k mámě.

Seděla jsem u ní v obýváku a poprvé po dlouhé době se nadechla z plných plic.
„Proč jsi mi neřekla dřív?“ ptala se máma a objala mě.
„Chtěla jsem být silná,“ šeptla jsem.

Honza mi volal několikrát denně. „Vrať se domů,“ prosil. „Maminka to myslí dobře. Já tě miluju.“ Ale já už nemohla. Nechtěla jsem být neviditelná.

Začala jsem chodit na brigádu do knihkupectví a pomalu si hledala vlastní cestu. Máma mě podporovala, i když měla sama málo peněz. Bylo mi trapně, že ve svých pětadvaceti zase bydlím u rodičů – ale aspoň jsem byla svobodná.

Tchyně mi poslala SMS: „Doufám, že si uvědomíš, co jsi udělala našemu Honzíkovi.“ Neodpověděla jsem.

Po několika měsících mi Honza napsal dopis. Omlouval se za všechno a psal, že mě pořád miluje. Ale taky psal: „Moje rodina je pro mě důležitá.“ Věděla jsem, že bych nikdy nebyla na prvním místě.

Dnes už mám vlastní malý byt v Modřanech a novou práci v knihovně. S mámou si voláme každý den a Honzu vídám jen občas ve snu.

Někdy přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych zůstala? Byla bych šťastná? Nebo bych pořád byla jen stínem v cizím domě?

A co vy? Máte odvahu odejít ze vztahu nebo rodiny, kde vás nikdo nevidí? Co byste udělali na mém místě?