Když tchyně vstoupí do života: Příběh jedné domácnosti v Praze

„Tohle jsi zase neumyla pořádně, Jano. Podívej se na ten flek na lince.“ Její hlas mě bodl jako jehla. Stála jsem v naší malé kuchyni, ruce od saponátu, a v očích mě pálily slzy. Už třetí den po sobě mi tchyně, paní Věra, připomínala, že nejsem dost dobrá hospodyně. Přitom jsem si vždycky myslela, že naše domácnost s Petrem funguje skvěle – dokud se ona nenastěhovala.

Petr seděl v obýváku a předstíral, že něco hledá v mobilu. Věděla jsem, že slyší každé slovo, ale nezasáhne. „Mami, nech toho,“ řekl jen jednou první večer, ale ona ho umlčela pohledem. Od té doby mlčel i on.

Všechno to začalo nevinně. Tchyně přišla o byt – majitel jí zvedl nájem tak vysoko, že si ho nemohla dovolit. Petr byl jedináček a samozřejmě ji nechtěl nechat na ulici. „Jen na pár týdnů,“ sliboval mi. „Než si něco najde.“

Jenže týdny se změnily v měsíce a já měla pocit, že se náš byt zmenšil na polovinu. Věra byla všude – v kuchyni, v koupelně, dokonce i v ložnici, když si potřebovala „jen na chvíli odpočinout“. Každý den mi připomínala, jak to dělala ona za mlada: „Já jsem měla dvě děti a všechno zvládala sama. Ty máš jen Petra a podívej se na ten nepořádek.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a tiše brečela. Slyšela jsem, jak se Petr hádá s mámou uvnitř. „Nech ji být, mami! Jana dělá, co může.“ Ale ona jen odsekla: „Kdybys měl pořádnou ženu, nemusel bys jíst polotovary.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství. Každé ráno jsem vstávala dřív, abych stihla uklidit dřív, než Věra vstane. Ale nikdy to nestačilo. „Tohle bys měla přežehlit ještě jednou,“ komentovala moje snahu s prádlem. „A proč nemáš pořádné utěrky? Tyhle jsou jak hadry.“

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Věru v naší ložnici. Přerovnávala mi skříň. „Tady máš všechno špatně složené,“ řekla bez omluvy. „A ty šaty už nenosíš? Měla bys je vyhodit.“

„Tohle je moje skříň!“ vyhrkla jsem poprvé nahlas. „Nemáš právo mi tu přerovnávat věci!“

Zarazila se a podívala se na mě s takovým pohrdáním, že jsem se málem rozbrečela znovu. „Já jen chci pomoct,“ řekla ledově.

Ten večer jsme s Petrem poprvé opravdu mluvili. Seděli jsme u stolu a já mu řekla všechno – jak se cítím zbytečná, jak mám pocit, že už nejsem doma doma. Petr mě vzal za ruku: „Já vím, Jani. Ale co mám dělat? Je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena,“ odpověděla jsem tiše.

Další týdny byly ještě horší. Věra začala komentovat i to, jak trávím volný čas: „Ty si čteš? A kdo uklidí koupelnu?“ nebo „Zase jdeš ven s kamarádkou? Já bych si to nikdy nedovolila.“

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na dlouhé procházky po Letné nebo seděla sama v kavárně na rohu. Jednou mě tam našla moje kamarádka Martina.

„Ty jsi bledá jako stěna,“ řekla mi hned místo pozdravu.

Vyprávěla jsem jí všechno a ona jen kroutila hlavou: „Tohle přece nemůžeš vydržet věčně! Musíš si s Petrem promluvit vážněji.“

Ale jak? Petr byl rozpolcený mezi mnou a svou matkou. Každý večer jsme usínali zády k sobě a já měla pocit, že mezi námi roste neviditelná zeď.

Jednou v noci jsem slyšela Věru plakat v kuchyni. Šla jsem tam a našla ji sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jsem ti na obtíž, viď?“ řekla tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Byla mi líto – byla sama, bez domova, bez manžela, který zemřel před lety. Ale zároveň jsem cítila vztek za všechny ty měsíce ponížení.

„Jen bych chtěla mít zase svůj klid,“ přiznala jsem nakonec.

Věra kývla: „Já taky.“

Druhý den ráno přišla za Petrem a oznámila mu, že si našla podnájem u známé v Modřanech. O týden později byla pryč.

Byt byl najednou tichý. Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco nevyřčeného. Trvalo nám dlouho, než jsme si k sobě zase našli cestu.

Někdy přemýšlím – mohla jsem být trpělivější? Nebo měl Petr víc stát za mnou? Jak byste to řešili vy? Je možné žít pod jednou střechou s tchyní a neztratit sebe sama?