Když tě někdo nemiluje: Můj život s Petrem a 15 znamení, která jsem přehlížela
„Proč jsi zase koupila to drahé mléko? Vždyť jsem ti říkal, že máme šetřit!“ Petrův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u linky, v ruce krabici mléka, a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Nebylo to poprvé, co mi něco vyčetl kvůli úplné maličkosti. Ale tentokrát jsem si uvědomila, že už mě to bolí jinak. Hlouběji. Jako by se ve mně něco zlomilo.
Pamatuji si, jak jsme se s Petrem poznali na fakultě v Olomouci. Byl tichý, uzavřený, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Možná to byla právě ta jeho nedostupnost, která mě fascinovala. Všichni moji kamarádi mi říkali: „Lenko, on není pro tebe. Je chladný, nikdy se neusměje.“ Ale já jsem věřila, že ho změním. Že stačí jen čas a láska.
První znamení přišlo už na naší první společné dovolené. Seděli jsme na lavičce u Máchova jezera, slunce zapadalo a já jsem mu položila hlavu na rameno. On se odtáhl. „Je mi horko,“ řekl stroze. Tehdy jsem to přešla. Vždyť každý má někdy špatnou náladu, ne?
Po svatbě se všechno zhoršilo. Petr se uzavíral do sebe, trávil večery u počítače nebo s kamarády v hospodě. Když jsem se snažila mluvit o našich pocitech, mávl rukou: „Zase ty tvoje ženské řeči.“ Přestali jsme spolu spát. Přestali jsme se smát. Přestali jsme být partneři.
Moje maminka mi opakovala: „Lenko, manželství je práce. Musíš vydržet.“ A tak jsem vydržela. Roky. Každý den jsem si říkala, že to bude lepší. Že Petr potřebuje víc času. Že je unavený z práce. Že až se nám narodí dítě, všechno se změní.
Když se nám narodila Anička, doufala jsem, že ji Petr bude milovat. Ale on ji bral spíš jako povinnost. Nikdy ji nevzal do náruče jen tak, nikdy jí neřekl, že ji má rád. Když jsem mu to vyčítala, řekl: „Já nejsem na tyhle citové výlevy.“
Začala jsem být unavená. Fyzicky i psychicky. Každý den jsem se probouzela s pocitem, že něco není v pořádku. Že žiju vedle cizince. Ale bála jsem se odejít. Co by tomu řekli sousedi? Co by řekla rodina?
Jednoho večera jsem zaslechla Petrov rozhovor s jeho matkou. „Lenka je moc citlivá. Pořád něco řeší. Já chci klid.“ Jeho matka mu přitakala: „To máš po mně, synku. Ženský jsou na tohle moc slabý.“ Stála jsem za dveřmi a cítila, jak se mi hroutí svět.
Začala jsem si psát seznam znamení, která jsem roky přehlížela:
- Nikdy mě neobjal, když jsem plakala.
- Nikdy mi neřekl, že mě miluje.
- Nikdy se nezeptal, jak se cítím.
- Vždycky měl čas na všechny, jen ne na mě.
- Smál se mým snům a plánům.
- Kritizoval mě před přáteli.
- Nikdy mi nekoupil květinu.
- Zapomínal na výročí.
- Nepodporoval mě v práci.
- O všem rozhodoval sám.
- Nikdy se mnou nechtěl jet na dovolenou.
- Vždycky měl výmluvu, proč nemůže být s rodinou.
- Nikdy mi nepomohl s domácností.
- Vždycky jsem byla ta špatná.
- Nikdy se neomluvil.
Jednoho dne jsem seděla s Aničkou na hřišti a sledovala ostatní rodiče. Viděla jsem, jak se smějí, objímají své děti, povídají si. A já jsem si uvědomila, že tohle nikdy nezažiju. Že čekám na něco, co nikdy nepřijde.
Když jsem to večer řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Tak si najdi někoho jiného, když ti to nestačí.“ Ta slova mě bodla do srdce. Ale zároveň mě osvobodila. Poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila klid.
Rozhodla jsem se odejít. Bylo to těžké. Rodina mě odsoudila, maminka plakala: „Lenko, co budeš dělat sama s dítětem?“ Ale já jsem věděla, že už nemůžu dál žít ve lži.
Začala jsem znovu. Bylo to těžké, ale každý den jsem se učila mít ráda sama sebe. Anička mi byla oporou. Dnes už vím, že láska není o tom čekat na zázrak. Je o tom nebát se odejít, když tě někdo nemiluje.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik z nás ještě žije v iluzi? Kolik žen čeká na lásku, která nikdy nepřijde? Máme odvahu otevřít oči a začít znovu?