Když tři byli příliš: Rozpad rodiny kvůli nečekanému těhotenství
„To snad nemyslíš vážně, Jano! Třetí dítě? Vždyť už teď sotva vycházíme!“ Petr stál uprostřed kuchyně, ruce v pěstích, oči rozšířené. Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Držela jsem v ruce pozitivní těhotenský test a v tu chvíli jsem věděla, že nic už nebude jako dřív.
Byli jsme spolu dvanáct let. Dvě děti – Anička a Matěj – nám naplňovaly život radostí i starostmi. Žili jsme v paneláku na okraji Pardubic, oba jsme pracovali, šetřili na lepší bydlení a snili o chalupě někde v Orlických horách. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale vždycky jsme to nějak zvládli. Jenže teď jsem viděla v Petrovi člověka, kterého jsem nepoznávala.
„Petře, já vím, že je to nečekané… Ale zvládli jsme toho už tolik. Vždycky jsme si pomohli,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale on jen zavrtěl hlavou.
„Ty tomu nerozumíš! Já už nemůžu. Práce mě ničí, šéf mi pořád vyhrožuje výpovědí, děti jsou nemocné každý měsíc… A teď ještě tohle? Já to prostě nedám!“
Mlčela jsem. V hlavě mi vířily myšlenky – co když má pravdu? Co když je toho opravdu moc? Ale zároveň jsem cítila, že tohle dítě je součástí naší rodiny, ať už si to Petr přeje nebo ne.
Dny plynuly v tichu. Petr se mnou skoro nemluvil, doma byl jen fyzicky. Děti cítily napětí a ptaly se, proč je tatínek smutný. Lhala jsem jim – že má hodně práce, že je unavený. Večer jsem plakala do polštáře a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu.
Jednoho dne přišel Petr domů dřív. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. Pak řekl: „Jano, já to nezvládnu. Nechci další dítě. Nechci takhle žít.“
„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se tiše.
„Odejdu. Najdu si podnájem. Budu platit alimenty, postarám se o děti… Ale s tebou už být nemůžu.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali, bylo pryč. Snažila jsem se ho přesvědčit, prosila jsem ho, ať to ještě zkusíme. Ale jeho rozhodnutí bylo pevné.
Následující týdny byly jako zlý sen. Petr si sbalil věci a odešel k matce do Chrudimi. Dětem řekl, že musí pracovat jinde a že je bude často navštěvovat. Anička plakala každou noc, Matěj se uzavřel do sebe. Já jsem musela být silná kvůli nim i kvůli sobě.
Začaly nekonečné návštěvy úřadů – sociálka, matrika, žádost o zvýšení přídavků na děti. V práci mi nabídli zkrácený úvazek, abych mohla zvládat školku i školu. Peněz bylo málo, ale nějak jsme to zvládali. Nejhorší byla samota – večery bez Petra, bez jeho podpory a objetí.
Moje maminka mi pomáhala s dětmi, ale často mi vyčítala: „Proč jsi mu to neřekla jinak? Nemohla jsi počkat? Třeba by si zvykl…“ Každé její slovo mě bodalo do srdce.
Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč už s námi tatínek nebydlí?“
Sedla jsem si k ní a objala ji: „Někdy se dospělí pohádají tak moc, že už spolu nemůžou být. Ale oba tě máme rádi.“
„A miminko bude mít taky rádo tatínka?“ zeptala se tiše.
Slzy mi tekly po tváři: „Určitě ano.“
Těhotenství probíhalo těžce – stres, únava, strach z budoucnosti. Na ultrazvuku mi doktorka řekla: „Všechno vypadá dobře, miminko je zdravé.“ Byla to jediná dobrá zpráva za dlouhé měsíce.
Petr posílal peníze pravidelně a občas si bral děti na víkend. Nikdy se ale nezeptal na miminko. Když jsem mu poslala fotku z ultrazvuku, neodpověděl.
Porod byl rychlý a bolestivý – sama v porodnici v Pardubicích, jen s maminkou na telefonu. Narodil se mi syn – Tomášek. Když jsem ho poprvé držela v náručí, věděla jsem, že všechno zvládnu.
Doma mě čekaly tři děti a nový život bez Petra. Bylo to těžké – každodenní boj s časem, penězi i vlastními pochybnostmi. Ale děti mi dávaly sílu jít dál.
Jednou večer mi Petr napsal: „Doufám, že jste v pořádku.“ Odpověděla jsem stručně: „Jsme.“ Už jsem od něj nic víc nečekala.
Dnes je Tomášovi půl roku. Anička i Matěj si na něj zvykli a pomáhají mi víc než dřív. Někdy je mi smutno po tom starém životě – po Petrovi, po jistotě dvou rodičů pod jednou střechou. Ale vím, že jsme silní a že všechno zvládneme.
Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé muže dítě důvodem k útěku? A proč my ženy musíme vždycky všechno ustát samy? Co byste udělali vy na mém místě?