Když učitelé neslyší: Příběh otce, syna a jedné školní lavice

„Pane učiteli, je mi špatně…“ Matějův hlas byl slabý, ale v přeplněné třídě plné šumu a neklidu ho sotva někdo slyšel. Učitelka paní Novotná se ani neotočila od tabule. „Vydrž, Matěji, ještě deset minut. Pak bude přestávka.“

Seděl jsem v práci, když mi zazvonil telefon. „Pane Král, váš syn omdlel ve škole. Měl byste si pro něj přijít.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Matěj trpí od dětství ortostatickou hypotenzí – když prudce vstane nebo je dlouho ve stresu, může omdlít. Učil jsem ho, jak si má sednout, sklonit hlavu, dýchat zhluboka. Vždycky to zvládl. Proč teď ne?

Když jsem dorazil do školy, čekal mě v ředitelně. Byl bledý jako stěna, na čele měl bouli a v očích slzy. „Tati… já jsem říkal paní učitelce, že je mi špatně… Ale ona mě neposlouchala.“

V tu chvíli jsem měl chuť rozbít celý svět. „Paní Novotná, proč jste mého syna neposlala na ošetřovnu?“ zeptal jsem se ostře. Ona jen pokrčila rameny: „Děti si pořád stěžují. Nemůžu každému věřit.“

„Ale Matěj má lékařskou zprávu! Víte o jeho problému!“

„Ano, ale… dneska děti často simulují.“

Matěj se rozplakal. „Já nesimuluju! Mně bylo fakt špatně!“

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u stolu a povídali si o tom, jak se má chránit. „Když ti bude zle, řekni to dospělému. Oni ti pomůžou.“ Teď jsem viděl, jak tahle důvěra praskla jako bublina.

Doma jsme seděli mlčky u stolu. Manželka Jana hladila Matěje po vlasech a já přemýšlel, co dál. „Tati, proč mi paní učitelka nevěřila?“ zeptal se tiše.

Co mu mám říct? Že dospělí někdy selžou? Že systém je nastavený tak, že děti musí křičet bolestí, aby je někdo slyšel?

Druhý den jsem šel do školy znovu. Tentokrát jsem chtěl mluvit s ředitelem. „Pane řediteli, můj syn má zdravotní problém. Máte o tom zprávu. Proč ho nikdo neposlouchal?“

Ředitel pan Šimek si povzdechl: „Pane Král, máme tu přes pět set dětí. Učitelé jsou přetížení. Ale uznávám, že tady došlo k chybě.“

„Chybě? Můj syn mohl mít otřes mozku! Co kdyby spadl jinak?“

„Omlouváme se…“

Omluva mi byla k ničemu. Chtěl jsem změnu. Chtěl jsem, aby se to už nikdy nestalo žádnému dítěti.

Začal jsem psát petici za lepší proškolení učitelů v první pomoci a v přístupu k dětem se zdravotními problémy. Sdílel jsem náš příběh na sociálních sítích. Ozvalo se mi několik rodičů – jejich děti zažily něco podobného.

Jednoho dne mi přišla zpráva od paní Hany z vedlejší třídy: „Můj syn má astma. Taky ho jednou nechali bez inhalátoru, protože si mysleli, že přehání.“

Začali jsme se scházet – rodiče dětí s různými diagnózami: epilepsie, cukrovka, alergie… Všichni jsme měli stejnou zkušenost: nedůvěra dospělých ke slovům dítěte.

Matěj byl od té doby jiný. Byl uzavřenější, bál se ozvat i doma. Jednou večer přišel za mnou do pracovny: „Tati… já už nechci chodit do školy.“

Zlomilo mi to srdce. Vždycky byl veselý kluk, miloval matematiku a kamarády. Teď se bál prostředí, kde by měl být v bezpečí.

S Janou jsme dlouho debatovali o tom, co dělat dál. Přemýšleli jsme i o změně školy. Ale nakonec jsme se rozhodli bojovat za změnu tam, kde jsme.

Po několika týdnech petici podepsalo přes sto rodičů. Pozvali nás na schůzku s vedením školy i zástupci města.

„Chceme jen jediné,“ řekl jsem tehdy před plnou místností dospělých i dětí. „Aby naše děti mohly věřit dospělým. Aby věděly, že když řeknou ‚je mi zle‘, někdo je vyslechne.“

Paní Novotná tam seděla v první řadě a dívala se do země.

Po schůzce za mnou přišla a tiše řekla: „Omlouvám se vám i Matějovi. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu.“

Bylo to poprvé, co jsem viděl učitele plakat.

Od té doby škola zavedla nové postupy – každé dítě s diagnózou má u sebe kartičku s instrukcemi a učitelé prošli školením první pomoci.

Matějovi to trvalo dlouho, ale pomalu se vracel ke svému starému já.

Občas si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Kolik dětí ještě musí promluvit do prázdna? Kolik dospělých musí selhat, než začneme opravdu naslouchat?

Co myslíte vy? Máme jako rodiče právo žádat po škole víc? Nebo je to boj s větrnými mlýny?