Konec cesty: Rozvod po 35 letech manželství

„Tohle už nemá cenu, Jano,“ řekl Karel tiše, zatímco jsem mu podávala hrnek s čajem. Jeho oči se dívaly skrz mě, jako bych byla jen stínem v místnosti, kde jsme spolu žili třicet pět let. Venku pršelo, Silvestr byl letos šedivý a smutný. Děti nám ráno přivezly svého psa Maxe, jako každý rok, a odjely slavit s přáteli. Já si myslela, že večer strávíme v klidu, možná si pustíme starý film a připijeme si na další rok. Ale Karel měl jiný plán.

„Pojedu na hřbitov,“ oznámil mi už dopoledne, když jsem krájela zeleninu na bramborový salát. „Chci být chvíli s rodiči.“ Nechápala jsem to – vždycky jsme na hroby chodili společně, většinou na Dušičky nebo na výročí. Ale dnes chtěl jet sám. „Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ještě, ale v jeho hlase byla únava a vzdálenost. Zavrtěla jsem hlavou. „Zůstaneme s Maxem doma, ať nejsi sám,“ odpověděla jsem.

Když se vrátil, byl jiný. Seděl v kuchyni, díval se do stolu a mlčel. Zkoušela jsem ho rozveselit, nabídla mu jeho oblíbený koláč, ale jen zavrtěl hlavou. Pak přišla ta věta: „Tohle už nemá cenu.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem v hloubi duše tušila odpověď. Karel se nadechl a dlouho mlčel. „Jano, už spolu jen přežíváme. Děti jsou pryč, každý máme svoje zájmy… Já už nechci dál jen čekat na smrt.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že jsme šťastní. Ano, poslední roky byly jiné – děti mají své rodiny, vnoučata vidíme jen o víkendech, Karel chodí na ryby a já do knihovny nebo na jógu. Ale to přece není důvod k rozvodu! Nebo je?

„Chceš odejít?“ zeptala jsem se tiše.

„Ano,“ řekl bez zaváhání. „Chci ještě něco zažít. Nechci umřít tady v tom tichu.“

Začala jsem plakat. Ne hlasitě, jen mi tekly slzy po tvářích a Max mi položil hlavu do klína. Vzpomínala jsem na všechny ty roky – svatba v roce 1989, první byt v paneláku na Jižním Městě, narození dětí, společné dovolené v Krkonoších… A teď tohle.

Další dny byly jako zlý sen. Děti přijely pro Maxe a hned poznaly, že něco není v pořádku. „Mami, co se stalo?“ ptala se Petra a já nevěděla, co říct. Nakonec jsem jim to řekla – že se s tátou rozvádíme.

„To nemyslíte vážně!“ vykřikl Tomáš. „Po tolika letech? Kvůli čemu?“

„Nevím,“ šeptala jsem. „Asi jsme si přestali rozumět.“

Petra mě objala a brečela se mnou. Tomáš byl naštvaný – na mě i na Karla. „Tohle jste nám nemohli udělat! Vždyť jste byli náš vzor!“

Ale co je vlastně vzor? Dva lidé, kteří spolu žijí ze zvyku? Nebo ti, kteří mají odvahu přiznat si pravdu?

Karel si našel malý byt v Modřanech. Odstěhoval se během týdne. Najednou bylo doma ticho – žádné jeho brblání u televize, žádné hádky o tom, kdo zapomněl koupit mléko. Jen já a moje myšlenky.

Začala jsem chodit víc ven – do parku s Maxem (děti mi ho teď půjčují častěji), na kávu s kamarádkami z knihovny. Ale večery jsou těžké. Sedím u stolu a přemýšlím: Co jsem udělala špatně? Měla jsem být víc pozorná? Měla jsem s ním jezdit na ryby? Nebo je to prostě život?

Jednou večer mi zavolal Karel.

„Jano… promiň.“

„Za co?“

„Za to, jak to dopadlo. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Mlčela jsem dlouho.

„Já vím,“ řekla jsem nakonec. „Ale bolí to.“

„Mě taky,“ přiznal tiše.

A tak jsme tam stáli – každý ve svém bytě, každý se svým smutkem.

Děti se snaží nás dávat dohromady – zvou nás oba na rodinné oslavy, posílají fotky vnoučat… Ale něco je jinak. Už nejsme rodina jako dřív.

Někdy mám chuť Karla nenávidět za to, že odešel. Jindy ho chápu – možná bych měla být taky odvážnější a začít znovu. Ale kde vzít sílu?

Dnes je to půl roku od rozvodu. Sedím u okna a dívám se na déšť. Přemýšlím: Má smysl začínat nový život v mém věku? Nebo je lepší smířit se s tím, co zbylo?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za vztah i po tolika letech? Nebo je lepší pustit minulost a hledat štěstí jinde?