Konečně jsem řekla dost: Manželovy narozeniny a rodinné drama v české kuchyni
„Jano, kde je ten bramborový salát? A kolik ještě budeš dělat řízků?“ ozvalo se z obýváku. Byla sobota ráno a já už třetí hodinu stála u plotny. Pot mi stékal po čele, ruce jsem měla od mouky a v hlavě mi hučelo. Když jsem se podívala na hodiny, bylo teprve devět. Věděla jsem, že za chvíli dorazí další příbuzní mého manžela Pavla – jeho matka, sestra s dětmi, strýc s tetou a možná i ten jeho bratránek z Plzně, co vždycky přijde s prázdnou a ještě si stěžuje, že pivo není dost studené.
Každý rok to bylo stejné. Pavlovi narozeniny znamenaly pro mě dva dny v kuchyni, nekonečné smažení řízků, loupání brambor a pečení buchet. Nikdo se nikdy nezeptal, jestli mi to nevadí. Nikdo nikdy nepřinesl ani malou bonboniéru nebo kytku. Všichni jen přišli, sedli si ke stolu a čekali, až je obsloužím. Pavlovi to přišlo normální. „Vždyť jsou to rodina,“ říkal pokaždé, když jsem si dovolila něco namítnout.
Letos jsem ale cítila, že už nemůžu dál. Byla jsem unavená, podrážděná a měla jsem pocit, že mě nikdo nevidí. Jako bych byla jen součást nábytku – kuchyňská linka s nohama. Večer před Pavlovými narozeninami jsem seděla v koupelně na zemi a brečela do ručníku, abych nevzbudila děti.
Ráno jsem vstala s rozhodnutím: letos to bude jinak. Udělám jen malý oběd pro nás čtyři – mě, Pavla a naše dvě děti. Žádné hory jídla, žádné pečení do noci. Když Pavel přišel do kuchyně a uviděl jen čtyři talíře na stole, zarazil se: „A co když přijde máma? Nebo ségra?“
Podívala jsem se mu do očí: „Letos jsem nikoho nezvala. Chci mít klidnou oslavu jen s tebou a dětmi.“
Pavel chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny: „No… tak snad se neurazí.“
Samozřejmě, že přišli. V jedenáct dopoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stála jeho matka s obrovskou kabelkou a výrazem dotčené královny. Za ní se tlačila Pavlova sestra s dvěma rozjívenými kluky.
„Janičko, kde máš kafe? A co bude k obědu?“ zeptala se tchyně hned ve dveřích.
„Dneska máme jen malý oběd pro nás čtyři,“ řekla jsem klidně. „Nezvala jsem vás letos.“
Nastalo ticho. Tchyně se na mě podívala jako na blázna: „Jak to myslíš? Vždyť jsme rodina! Každý rok jsme tu byli!“
„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale letos už nemůžu. Jsem unavená. Chci si taky užít Pavlovy narozeniny.“
Pavlova sestra protočila oči: „No to je teda pěkný…“
Děti začaly natahovat: „My máme hlad!“
Pavel stál vedle mě a mlčel. Čekala jsem, že mě podpoří, ale místo toho jen pokrčil rameny a šel si sednout do obýváku.
Tchyně si sundala kabát a začala se rozhlížet po kuchyni: „Tak aspoň uvařím kafe.“
„Nezlobte se,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Dneska opravdu nechci hostit velkou oslavu.“
Tchyně se urazila a začala si balit věci: „Tohle jsem ještě nezažila! Taková nevděčnost…“
Sestra popadla děti a vyšla za ní ven. Dveře za nimi práskly tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně.
Zůstala jsem stát v kuchyni s pocitem viny i úlevy zároveň. Děti se na mě dívaly nechápavě: „Maminko, proč babička odešla?“
Objala jsem je: „Protože někdy musí člověk myslet i na sebe.“
Pavel přišel do kuchyně a chvíli mlčel. Pak řekl: „Myslíš, že jsi to nemohla udělat jinak?“
Podívala jsem se na něj: „A jak? Kolik let mám ještě vařit pro dvacet lidí bez poděkování? Kolik let mám být ta hodná snacha?“
Večer jsme seděli u stolu jen my čtyři. Bylo ticho, ale poprvé za dlouhou dobu jsem necítila únavu ani vztek. Jen smutek z toho, jak těžké je v české rodině říct dost.
Druhý den mi přišla SMS od tchyně: „Doufám, že jsi spokojená.“ A já poprvé v životě odpověděla: „Ano.“
Možná jsem rozbila tradici. Možná mě teď budou pomlouvat na každé rodinné oslavě. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že žiju svůj život.
A tak se ptám – kolik z vás už někdy muselo říct své rodině dost? A stálo vám to za to?