Kytice pro Janu, ticho pro mě: Příběh jedné manželské trhliny
„To snad nemyslíš vážně, Davide!“ vyhrkla jsem, když jsem na kuchyňském stole uviděla kytici růží a vzkaz: „Všechno nejlepší, Jani.“ V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a v hlavě mi začaly znít máminy varovné věty: „Lucie, rozvedený chlap? Vždyť žádná ženská neodejde od pořádného chlapa.“ Ale já jsem tehdy věřila, že láska překoná všechno. Jenže teď jsem stála v našem panelákovém bytě na Proseku a cítila se jako cizinec ve vlastním životě.
David se vrátil z práce později, unavený, s mobilem v ruce. „Ahoj,“ řekl ledabyle a políbil mě na tvář. „Co je s tebou?“ všiml si mého výrazu.
„Proč jsi kupoval Janě květiny?“ zeptala jsem se přímo, hlas se mi třásl.
Zamrkal. „No… má narozeniny. Je to slušnost. Máme spolu přece děti.“
„Ale já jsem od tebe nikdy nedostala ani čokoládu! Ani na narozeniny, ani na svátek, ani jen tak…“ slzy mi stékaly po tváři a já si připadala trapně, že žárlím na ženu, která už dávno není jeho.
David si povzdechl. „Lucko, to není fér. Ty víš, že to s Janou je prostě… zvyk. A navíc, ona je pořád matka mých dětí.“
„A já jsem co? Tvoje spolubydlící?“ vyhrkla jsem.
Mlčel. V tom tichu jsem slyšela jen tikání hodin a šum tramvaje z ulice. Vzpomněla jsem si na naši svatbu – jak jsme byli šťastní, jak mi slíbil, že už nikdy nebude nikdo jiný. Ale teď jsem měla pocit, že pořád žiju ve stínu jeho minulosti.
Druhý den jsem šla za mámou. Seděla v kuchyni u kávy a hned poznala, že něco není v pořádku. „Co ti je, Lucko?“
„Měla jsi pravdu,“ zašeptala jsem. „David pořád myslí na Janu. Kupuje jí květiny k narozeninám a já… já pro něj nejsem důležitá.“
Máma mě pohladila po ruce. „Holčičko, já tě nechtěla strašit. Ale víš, někdy je těžké být ta druhá. Zvlášť když první láska neskončila úplně.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mám právo být naštvaná. David má dvě děti – Tomáše a Klárku – a já je mám ráda. Ale když přijedou na víkend, cítím se jako vetřelec ve vlastní domácnosti. David s Janou řeší školu, kroužky, peníze… Já vařím oběd a snažím se nebýt na obtíž.
Jednou večer jsme seděli s Davidem u televize. Zase byl duchem nepřítomný.
„Davide, proč jsi se vlastně rozvedl?“ zeptala jsem se tiše.
Povzdechl si. „S Janou jsme si přestali rozumět. Byli jsme spolu od střední školy… Pak přišly děti a všechno bylo jen rutina.“
„A co my dva? Jsme taky rutina?“
Podíval se na mě smutně. „Nechci, aby to tak bylo.“
Ale já už nevěřila jeho slovům. Každý den jsem hledala důkazy toho, že mě má rád – pohledy, doteky, drobnosti… Ale nic nepřicházelo. Jen povinnosti a ticho.
Jednou večer jsem našla v jeho mobilu zprávu: „Díky za květiny, Davide. Bylo to milé překvapení. Jana.“ Srdce mi bušilo až v krku. Proč jí píše? Proč jí dává to, co mně nikdy?
Začala jsem být protivná i sama sobě. Podezírala jsem ho z věcí, které možná ani nedělal. Ale jak mám věřit muži, který dává přednost minulosti před přítomností?
Jednou přišla Klárka za mnou do kuchyně: „Lucko, proč jsi smutná?“
Usmála jsem se na ni: „To nic, zlatíčko.“
Ale v hlavě mi běželo: Co když nikdy nebudu pro Davida ta pravá? Co když budu vždycky jen ta druhá?
Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce a přemýšlela o našem vztahu. Mám právo chtít víc? Mám právo žádat pozornost? Nebo bych měla být vděčná za to málo?
Jednoho dne jsem sbalila kufr a odjela k rodičům na víkend bez vysvětlení. David mi volal až večer: „Lucko, kde jsi?“
„Potřebuju si všechno promyslet,“ řekla jsem.
„Prosím tě, neblázni…“
Ale já už byla rozhodnutá – buď se něco změní, nebo odejdu nadobro.
Když jsem se vrátila domů, čekal mě s kyticí růží a čokoládou na stole.
„Promiň,“ řekl tiše. „Máš pravdu. Zapomněl jsem na tebe… Nechci tě ztratit.“
Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Ale aspoň poprvé za dva roky jsem měla pocit, že mě vidí.
A tak teď sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Stačí mi tahle omluva? Nebo bych měla chtít víc? Jak poznám, kdy je čas odejít – a kdy ještě bojovat?