Láska babičky versus moderní výchova: Jsem opravdu problém?

„Mami, už to takhle dál nejde! Musíš respektovat naše pravidla.“ Slyším v hlavě hlas své snachy Jany, který mi zní v uších už několik dní. Sedím v kuchyni u stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Vždycky jsem si myslela, že být babičkou je radost, že budu moci předávat lásku a zkušenosti svému vnukovi Matýskovi. Ale teď mám pocit, že jsem se stala vetřelcem ve vlastní rodině.

Pamatuji si ten den, kdy to všechno začalo. Byla sobota, venku pršelo a já hlídala Matýska, protože Jana s mým synem Tomášem šli na nákup. Matýsek si hrál na koberci a já mu nabídla koláček, který jsem ráno upekla. „Babi, můžu ještě jeden?“ prosil mě těma svýma velkýma očima. Usmála jsem se a podala mu další. V tu chvíli se otevřely dveře a Jana vešla do místnosti. Zastavila se ve dveřích a její pohled byl ledový.

„Mami, kolikátý už to je?“ zeptala se ostře.

„Druhý,“ odpověděla jsem tiše.

„My jsme říkali, že sladké jenom po obědě! Takhle nám Matýsek nikdy nebude poslouchat.“

Cítila jsem se jako malá holka, kterou někdo přistihl při lumpárně. Snažila jsem se vysvětlit, že je to jen malý kousek, že přece o nic nejde. Ale Jana byla neoblomná. Od té doby začala být mezi námi napjatá atmosféra.

Postupně mě začali zvát méně a méně. Dřív jsem mohla přijít kdykoliv, teď musím volat předem a často slyším: „Dneska se to nehodí.“ Tomáš se snaží být prostředníkem, ale většinou jen pokrčí rameny: „Víš, jaká Jana je. Chce mít všechno pod kontrolou.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu staromódní. Možná moje pohlazení a objetí nejsou to, co Matýsek potřebuje. Ale když si vzpomenu na své dětství, na svou babičku Marii, která mě vždycky objala a pohladila po vlasech, když mi bylo smutno… To přece nemůže být špatně!

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami, nezlob se na Janu. Ona to myslí dobře. Dneska je výchova jiná než za tvých časů.“

„Ale co je špatného na tom dát dítěti lásku?“ ptám se zoufale.

„Není to špatné… Ale Jana má pocit, že Matýska rozmazluješ. Že pak neposlouchá.“

Cítím v srdci bolest. Vždyť já nechci Matýska rozmazlovat! Jen ho miluju celým svým srdcem. Když ho vidím, jak si hraje s autíčky nebo staví kostky, mám chuť ho obejmout a říct mu, jak je úžasný. Ale teď mám pocit, že musím svou lásku skrývat.

Jednou jsem Matýska potkala náhodou na hřišti s Janou. Rozběhl se ke mně: „Babičko!“ Objala jsem ho a Jana okamžitě zasáhla: „Matýsku, pojď sem! Nelez babičce do náruče, ještě jsi zpocený.“ V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat přímo na místě.

Začala jsem se ptát svých kamarádek – taky babiček – jak to mají ony. Některé říkaly: „To víš, mladí dneska všechno vědí nejlíp.“ Jiné mě utěšovaly: „Neboj, časem se to spraví.“ Ale já mám strach, že ztratím kontakt s vlastním vnukem.

Jednou večer jsem seděla u starých fotek a dívala se na snímky malého Tomáše v mém náručí. Byla jsem mladá maminka a taky jsem dělala chyby. Ale nikdy bych nedovolila své mámě nebo tchyni, aby nemohly obejmout mé dítě. Proč je dnes všechno tak jiné?

Přemýšlím o tom pořád dokola. Možná jsem měla být přísnější? Možná jsem měla víc respektovat Janina pravidla? Ale copak je špatné dát dítěti koláček nebo ho pohladit po vlasech?

Jednou jsem se odhodlala a napsala Janě dopis:

„Milá Jano,

vím, že chceš pro Matýska to nejlepší. Já taky. Možná máme jiné představy o výchově, ale věř mi, že ho miluju celým svým srdcem. Nechci ti zasahovat do tvých pravidel, jen bych si přála být součástí jeho života. Prosím tě o šanci být jeho babičkou takovou, jakou umím být.“

Odpověď přišla až za několik dní:

„Vážená paní Evo,

chápu vaše pocity. Ale prosím vás o respektování našich pravidel. Pokud budete chtít Matýska vídat častěji, musíme si jasně nastavit hranice.“

Bylo to jako ledová sprcha. Od té doby vídám Matýska jen občas a vždy pod dohledem Jany. Každé naše setkání je napjaté – bojím se říct nebo udělat něco špatně.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Opravdu může babiččina něha dítěti ublížit? Nebo je dnešní svět tak posedlý pravidly a kontrolou, že zapomínáme na obyčejnou lidskou blízkost?

Možná jsem opravdu problém já… Nebo je problém v tom, že jsme zapomněli naslouchat jeden druhému?

Co myslíte vy? Je láska babičky opravdu nebezpečná? Nebo bychom měli hledat cestu k sobě navzájem?