Lednice pod zámkem: Když láska naráží na hranice sebeovládání

„Tomáši! Kde je ten sýr, co jsem si koupila na zítřejší snídani?“ volám do obýváku, kde můj partner sedí s nohama na stole a sleduje večerní zprávy. V ruce drží talíř a na něm poslední kousek hermelínu. „Promiň, Peti, měl jsem hlad,“ odpovídá s úsměvem, který mě v tu chvíli spíš rozčiluje než uklidňuje.

Tohle není poprvé. Vlastně je to už potřetí tento týden. A já začínám mít pocit, že žiju s člověkem, který nemá žádnou úctu k mému prostoru ani potřebám. Vždycky jsem si myslela, že partnerské soužití znamená kompromisy, ale nečekala jsem, že budu muset schovávat jídlo před vlastním mužem.

Vzpomínám si na začátky našeho vztahu. Tomáš byl vtipný, pozorný a vždycky mi nosil čokoládu, když jsem měla špatný den. Jenže teď mám pocit, že se všechno obrátilo. Já schovávám čokoládu před ním. A nejen čokoládu – jogurty, šunku, dokonce i obyčejné rohlíky. Všechno mizí rychlostí blesku.

Jednou jsem přišla domů po dlouhém dni v práci a těšila se na svůj oblíbený řecký jogurt. Otevřu lednici – prázdno. „Tomáši! Kde je ten jogurt?“ ptám se už s hlasem plným zoufalství. „Myslel jsem, že je pro oba,“ odpovídá klidně a ani nezvedne oči od mobilu.

Začala jsem být paranoidní. Každý nákup pečlivě rozděluji na „moje“ a „jeho“. Lepím si na potraviny lístečky s nápisem PETRA. Ale Tomáš se tomu jen směje. „To je jak ve školce,“ říká a já mám chuť křičet.

Jednou večer jsem seděla u stolu a přemýšlela, jestli nejsem blázen. Je normální chtít mít aspoň jednu věc v lednici jistou? Je normální přemýšlet o zámku na lednici? Opravdu jsme došli až sem?

Moje kamarádka Jana mi řekla: „Petro, to přece není normální! Musíte si promluvit.“ Jenže já už mluvila mockrát. Tomáš vždycky slíbí, že se polepší. Ale za dva dny je všechno při starém.

Jednou jsem to nevydržela a rozplakala se přímo před ním. „Víš vůbec, jak mi to vadí? Připadám si tu jako cizinec ve vlastním bytě!“ Tomáš se na mě díval překvapeně, možná poprvé pochopil, že nejde jen o jídlo, ale o respekt.

Ale změnilo se něco? Možná na pár dní. Pak zase přišel večer, kdy jsem našla prázdný obal od salámu v koši a v lednici jen studený vzduch.

Začala jsem hledat řešení. Na internetu jsem našla diskusi: „Máte někdo zkušenost se zámkem na lednici?“ Byla jsem šokovaná – nejsem jediná! Některé ženy psaly, že si opravdu pořídily zámek. Jiné radily ultimáta nebo partnerskou terapii.

Jednoho dne jsem šla do domácích potřeb a opravdu si koupila malý visací zámek. Doma jsem ho položila na stůl a čekala na Tomáše. Když přišel domů, ukázala jsem mu ho. „Tohle je poslední možnost. Buď začneš respektovat moje věci, nebo zamknu lednici.“

Tomáš se rozesmál: „To myslíš vážně? To už fakt přeháníš.“

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Tohle už není legrace.“

Následující dny byly napjaté. Tomáš byl uražený, já nervózní. Ale najednou si začal víc všímat toho, co jí. Dokonce mi jednou přinesl domů jogurt s poznámkou: „Tohle je jen tvoje.“

Ale stejně mám pořád strach, že to nevydrží. Že jednoho dne přijdu domů a najdu prázdnou lednici a Tomáše s provinilým úsměvem.

Někdy přemýšlím – je tohle opravdu ten největší problém našeho vztahu? Nebo je to jen špička ledovce? Co když nejde jen o jídlo, ale o něco hlubšího? O respekt, hranice a schopnost dělat kompromisy?

Možná bych měla být ráda, že náš největší konflikt je o hermelín a jogurt. Ale když člověk nemůže mít jistotu ani v tak obyčejné věci jako je vlastní snídaně… kde pak najde jistotu jinde?

Co byste dělali vy? Je zámek na lednici už moc? Nebo je někdy potřeba chránit svoje hranice i před tím, koho milujeme?