Lekce ztracené lásky: Jak jsem se naučila říkat ne

„Terezo, už zase jsi přišla pozdě. Víš vůbec, kolik je hodin?“ Petrova slova mě bodla do srdce jako ledová dýka. Stála jsem ve dveřích našeho malého bytu na Žižkově, promočená deštěm, s taškou plnou nákupů a hlavou plnou výčitek. „Promiň, měla jsem poradu v práci a pak byl v tramvaji zácpa,“ snažila jsem se vysvětlit, ale Petr už mávl rukou a zabouchl se v ložnici.

Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Jak jsme se sem dostali? Když jsme se před dvěma lety poznali na koncertě v Lucerně, byl Petr okouzlující, pozorný a vtipný. Smáli jsme se spolu do noci, procházeli se po nábřeží a snili o společné budoucnosti. Jenže časem se něco změnilo. Petr začal být žárlivý, kontroloval mi telefon, vyčítal mi každou minutu strávenou bez něj. „Máš mě vůbec ráda? Proč jsi pořád s kamarádkama?“ ptal se často s podezřívavým pohledem.

Moje maminka mi říkala: „Terezo, láska není o tom, že se vzdáš sama sebe.“ Ale já ji neposlouchala. Myslela jsem si, že když budu lepší, trpělivější, všechno se spraví. Jenže místo toho jsem ztrácela samu sebe. Přestala jsem chodit na jógu, přestala jsem se vídat s Lenkou a Martinem, protože Petr je neměl rád. Každý den jsem žila ve strachu, že udělám něco špatně.

Jednoho večera jsem seděla u babičky v kuchyni a svěřila se jí. „Babi, já už nevím, co mám dělat. Mám ho ráda, ale mám pocit, že už nejsem sama sebou.“ Babička mě pohladila po ruce a řekla: „Terezko, láska je jako tanec. Když tě partner táhne moc silně, ztratíš rytmus i radost. Musíš si chránit svoje hranice.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Ale odvaha odejít mi pořád chyběla. Petr měl i své světlé stránky – uměl být něžný, když chtěl, a někdy mě překvapil snídaní do postele nebo lístky do divadla. Jenže ty chvíle byly čím dál vzácnější.

Jednoho dne přišel domů dřív a našel mě, jak si povídám po telefonu s kolegou z práce. „S kým to mluvíš?“ vyštěkl na mě. „S Tomášem, řešíme projekt,“ odpověděla jsem klidně. Ale Petr začal křičet: „Lžeš! Určitě s ním něco máš!“ V tu chvíli mi praskly nervy. „Petře, už toho mám dost! Nemůžeš mi pořád nevěřit a kontrolovat mě!“

Následovala hádka, jakou jsme ještě nezažili. Sousedé bouchali do topení, já brečela a Petr rozbil hrnek o zeď. Když odešel z bytu prásknutím dveří, seděla jsem na zemi mezi střepy a poprvé si uvědomila, že takhle žít nechci.

Druhý den jsem šla za babičkou. Mlčky mi uvařila čaj a podala kapesník. „Víš, Terezko,“ řekla tiše, „někdy je největší odvaha odejít od toho, kdo tě miluje špatně.“

Začala jsem hledat sílu v sobě. Zavolala jsem Lence a omluvila se jí za měsíce mlčení. Šla jsem na jógu a poprvé po dlouhé době jsem se cítila volná. Když se Petr vrátil domů a prosil mě o odpuštění, řekla jsem mu: „Petře, mám tě ráda, ale víc musím mít ráda sama sebe.“ Odešla jsem k babičce a začala nový život.

Nebylo to snadné – maminka mi vyčítala, že jsem to vzdala moc brzy, táta byl naopak pyšný na mou odvahu. Sama jsem měla dny plné pochybností a smutku. Ale postupně jsem zjistila, že život bez strachu je lepší než život v nejisté lásce.

Dnes už vím, že skutečná láska respektuje hranice toho druhého. A že někdy je největší důkaz lásky k sobě samému umět říct: „Dost.“

Ptám se vás: Kolik z nás zůstává ve vztazích jen proto, že máme strach být sami? A kde je ta hranice mezi kompromisem a ztrátou sebe sama?