Léto, které roztrhlo mou rodinu: Pravda o dovolené s tchyní na Lipně

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Ty chceš dát Matýskovi k večeři jen zeleninovou polévku? Vždyť potřebuje maso!“ ozvalo se za mnou hned první večer v kuchyni na chatě u Lipna. Stála jsem tam s vařečkou v ruce, pot z čela mi stékal do očí a v hlavě mi hučelo. Moje tchyně, paní Věra, byla vždycky rázná žena, ale tohle bylo jiné. Byla jsem unavená po cestě, děti byly protivné a já se těšila na klid. Místo toho jsem už první den cítila, že tohle léto nebude obyčejné.

„Mami, nech to na Janě, ona ví, co dělá,“ ozval se slabě můj manžel Petr, ale jeho hlas zněl spíš omluvně než rozhodně. Věra jen protočila oči a odešla do obýváku. Slyšela jsem, jak si tam šeptá s dcerou Lucií – „Chudák Matýsek, ta Jana ho snad chce vychovat na králíka.“

Snažila jsem se to přejít. Vždyť je to jen týden, říkala jsem si. Ale každý den byl horší. Ráno jsem vstala a zjistila, že Věra už dětem dala sladké rohlíky a kakao, i když jsem jasně řekla, že mají alergii na mléko. „Ale to je přece jen trochu! A co by jim to udělalo?“ mávla rukou. Petr mlčel. Jen se díval do mobilu a dělal, že neslyší.

Jedno odpoledne jsme šli na výlet kolem Lipna. Matýsek začal fňukat, že ho bolí nožičky. Chtěla jsem ho vzít do náruče, ale Věra mě předběhla: „No tak pojď ke mně, maminka tě stejně pořád jenom rozmazluje.“ Matýsek se ke mně ani neotočil. Cítila jsem slzy v očích – připadala jsem si jako cizí člověk ve vlastní rodině.

Večer jsme seděli u ohně. Všichni se smáli, jen já jsem mlčela. Najednou Věra začala vyprávět historku o tom, jak Petr jako malý nikdy nebrečel a jak byl statečný. „To víš, Jana je moc úzkostlivá, všechno řeší a pořád něco zakazuje,“ smála se. Petr se jen pousmál a Lucie přitakala. Připadala jsem si jako vzduch.

Další den jsem už nevydržela a zavřela se v ložnici. Slyšela jsem za dveřmi tichý rozhovor:

„Petr, měl bys si s Janou promluvit. Je nějaká divná.“
„Mami, nech to být…“
„Ne! Takhle to dál nejde. Děti potřebují pevnou ruku!“

Když Petr přišel za mnou, seděla jsem na posteli a brečela.

„Jano… prosím tě, zkus to nějak vydržet. Je to jen týden.“
„Jen týden? Petr, ona mi tady přebírá děti! Nerespektuje mě! A ty… ty mě necháváš samotnou.“
„Ale vždyť ona to myslí dobře…“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„A co já? Já už nemůžu! Já už nechci být ta špatná! Proč mě nikdy nepodpoříš?“

Petr jen sklopil oči.

Další dny byly jako zlý sen. Věra mi radila úplně ve všem – jak mám vařit, jak mám vychovávat děti, dokonce i jak mám mluvit s Petrem. Děti začaly být nervózní a Lucie mi jednou řekla: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“

Jednoho večera jsem to nevydržela a vybuchla přímo u stolu:

„Věro, prosím vás, nechte mě být! Jsem matka svých dětí a chci mít právo rozhodovat o tom, co jedí a jak je vychovávám!“

V místnosti zavládlo ticho. Věra se uraženě zvedla a odešla ven. Petr mě obvinil, že jsem hysterická a že kazím dovolenou všem ostatním.

Zbytek týdne jsme prožili v napjatém tichu. Každý pohyb byl sledovaný, každé slovo analyzované. Po návratu domů jsme s Petrem skoro nemluvili. Děti byly zmatené a já měla pocit, že jsem selhala jako matka i jako manželka.

Dnes je to už rok od té dovolené. S Petrem jsme stále spolu, ale něco mezi námi prasklo. Už mu nevěřím tak jako dřív. S Věrou se vídáme jen z povinnosti – a pokaždé cítím úzkost.

Ptám se sama sebe: Proč je tak těžké nastavit hranice ve vlastní rodině? A proč ti nejbližší často nejvíc bolí?