Mám právo být unavený? Jeden večer, kdy se všechno zlomilo

„Zase jsi zapomněl koupit mléko, Karle!“ ozvalo se hned, jakmile jsem otevřel dveře. Ještě jsem ani nesundal boty a už jsem cítil, jak mi v hrudi narůstá tlak. Všude kolem mě byl hluk – televize hrála na plné pecky, děti se hádaly o ovladač a v kuchyni cinkaly hrnce.

„Promiň, dneska to v přístavu bylo peklo,“ snažil jsem se omluvit, ale Jana už byla v ráži. „To je pořád dokola! Já tady všechno táhnu sama, ty přijdeš domů a jenom si sedneš k televizi!“ Její hlas byl ostrý jako nůž.

Chtěl jsem jí říct, že jsem dneska tahal těžké bedny v dešti, že mě bolí záda a že mám ruce rozedrané do krve. Ale místo toho jsem jen mlčel. Věděl jsem, že by to stejně nepochopila. Vždycky říká, že práce je práce, ale rodina je důležitější. Jenže já už nemám sílu být pořád ten silný.

Děti – Tomáš a Klára – mezitím začaly křičet ještě víc. „Tati, pojď si se mnou stavět lego!“ „Ne, tati, přečti mi pohádku!“ Snažil jsem se usmát, ale byl jsem vyčerpaný. „Dejte mi chvíli, děti, potřebuju si jen na chvilku sednout.“

Jana protočila oči a práskla dvířky od lednice. „Vidíš? Ani na ty děti nemáš čas. Co kdybys jednou přišel domů a byl tu opravdu s námi?“

V tu chvíli jsem to nevydržel. „A co mám dělat? Myslíš, že mě ta práce baví? Každý den vstávám ve čtyři ráno, abychom měli na složenky! Kdy jsi naposledy řekla děkuju?“

Rozhostilo se ticho. Děti zmlkly a Jana se na mě dívala s očima plnýma slz i vzteku. „Já taky nejsem stroj, Karle,“ zašeptala nakonec.

Sedl jsem si na židli a hlavu složil do dlaní. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem domů přinesl výplatu a měl pocit, že to stačí. Ale nestačilo to. Doma mě čekaly jen další povinnosti – opravit kapající kohoutek, pomoct s úkoly, vyslechnout si stížnosti na školu i práci.

Vzpomněl jsem si na tátu. Celý život dělal v továrně a nikdy si nestěžoval. Máma mu nosila večeři ke stolu a my děti jsme věděly, že když je táta doma, máme být zticha. Ale dneska je všechno jinak. Doma se ode mě čeká, že budu nejen živitel, ale i psycholog, opravář, učitel a bavič.

Jana mezitím začala vařit večeři. Slyšel jsem, jak si potichu utírá nos do utěrky. Tomáš přišel ke mně a chytil mě za ruku. „Tati, jsi smutný?“ Přikývl jsem. „Trochu jo, Tome.“

„To nevadí,“ řekl vážně a objal mě kolem krku. V tu chvíli jsem měl co dělat, abych nebrečel.

Večer jsme jedli mlčky. Klára se snažila vyprávět o škole, ale nikdo ji neposlouchal. Jana se dívala do talíře a já přemýšlel, jestli tohle je ten život, který jsem chtěl.

Když děti usnuly, sedli jsme si s Janou do obýváku. „Promiň,“ řekla tiše. „Já vím, že toho máš hodně.“

„Já taky promiň,“ odpověděl jsem. „Jen… někdy mám pocit, že už nemůžu dál.“

Chvíli jsme mlčeli. Pak Jana řekla: „Možná bychom si měli promluvit s někým zvenčí. Třeba s poradcem.“

Zamyslel jsem se nad tím. Vždycky jsem si myslel, že takové věci jsou pro slabochy. Ale teď už nevím.

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, proč je tak těžké přiznat si únavu. Proč mám pocit viny pokaždé, když chci chvíli klidu? Proč mám pocit, že musím být pořád silný?

Možná nejsem jediný chlap v Česku, který to tak má. Možná bychom měli víc mluvit o tom, že máme právo být unavení.

Co myslíte vy? Máme právo na slabost? Nebo musíme pořád všechno vydržet?