Mám si vzít Petra, když to znamená žít s jeho matkou?

„To snad nemyslíš vážně, Petro!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme u mě v kuchyni, na stole voněla káva a venku pršelo, ale v tu chvíli mi bylo horko. „Chceš, abych si tě vzala, ale zároveň žila s tvojí matkou? Vždyť mi bude za chvíli padesát!“

Petr se na mě díval těma svýma klidnýma očima, které mě vždycky uklidňovaly. Tentokrát ale ne. „Jitko, maminka už je starší. Potřebuje pomoc. A já… já tě miluju. Myslím, že bychom to zvládli.“

Zavřela jsem oči a v hlavě mi běžely vzpomínky jako film. Před deseti lety jsem vyhodila Tomáše, svého manžela, když jsem zjistila, že má poměr s mladou kolegyní z práce. Bylo mi tehdy čtyřicet a myslela jsem si, že je konec světa. Ale nebyl. Byla jsem silnější, než jsem si myslela. Postavila jsem se na vlastní nohy, našla si práci v knihovně a začala žít pro sebe a pro dceru Kláru.

Klára se před pěti lety vdala. Její muž Honza se k nám nastěhoval do bytu na Jižním Městě. Bylo to zvláštní – najednou jsem nebyla hlavou domácnosti. Honza měl své zvyky, Klára chtěla všechno po svém a já se cítila jako host ve vlastním bytě. Nakonec si našli něco svého a já zůstala sama. A tehdy přišel Petr.

Petra jsem znala už ze školy, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. Potkali jsme se náhodou na třídním srazu a od té doby jsme spolu začali chodit na procházky, do kina, na koncerty. Byl jiný než Tomáš – klidný, pozorný, nikdy nekřičel. Po letech samoty jsem si připadala zase jako žena.

Jenže teď… teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí víc než rozvod. Petr bydlí se svou matkou v rodinném domku v Říčanech. Jeho otec zemřel před pěti lety a paní Novotná je od té doby sama. Petr je jedináček a cítí za ni odpovědnost.

„Jitko, já vím, že to není ideální,“ řekl Petr tiše. „Ale maminka už nezvládá sama zahradu ani domácnost. Já bych ti pomáhal se vším, slibuju.“

„A co já?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Co moje práce? Moje přátelé? Můj život v Praze? Mám všechno zahodit a stát se pečovatelkou tvojí matky?“

Petr sklopil hlavu. „Nechci po tobě, abys byla pečovatelka. Chci s tebou žít. Ale nemůžu maminku nechat samotnou.“

Dny plynuly a já byla čím dál nervóznější. V práci jsem byla roztržitá, doma jsem chodila jako tělo bez duše. Klára si všimla mé nálady.

„Mami, co se děje?“ zeptala se jednoho večera po telefonu.

„Petr mě požádal o ruku,“ řekla jsem tiše.

„To je skvělé!“ zajásala.

„Ale chce, abychom žili s jeho mámou.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… promiň, ale to bych nedala ani já,“ přiznala nakonec Klára. „Pamatuješ na Honzovu mámu? Stačilo mi pár víkendů u nich a měla jsem dost.“

Vzpomněla jsem si na ty dusné návštěvy – Honzova matka byla panovačná a pořád měla nějaké připomínky. Klára byla vždycky napjatá a doma pak brečela.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci od života. Je mi skoro padesát. Chci ještě začínat znovu? Chci sdílet domácnost s cizí ženou? Nebo mám radši zůstat sama?

Jednoho dne mě Petr pozval k sobě domů na oběd. Paní Novotná mě přivítala s úsměvem, ale hned po předkrmu začala: „Jitko, slyšela jsem, že pracujete v knihovně. To musí být nuda, viďte? Já bych tam nevydržela ani den.“

Usmála jsem se křečovitě a snažila se změnit téma. Ale paní Novotná pokračovala: „A co vaření? Petr říkal, že moc nevaříte. To byste se u nás musela naučit!“

Cítila jsem, jak mi tuhnou rysy v obličeji. Petr seděl vedle mě a tvářil se provinile.

Po obědě jsme šli na zahradu. Petr mě chytil za ruku: „Promiň jí to. Je jenom nervózní.“

„Petře,“ řekla jsem tiše, „já nevím, jestli tohle zvládnu.“

Doma jsem seděla dlouho do noci u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bylo být sama – svobodná, ale občas osamělá. A jaké by to bylo být s Petrem – milovaná, ale pod dohledem jeho matky.

Začala jsem si psát seznam pro a proti:

Pro: Petr mě miluje, je hodný, máme společné zájmy.
Proti: Ztráta soukromí, život pod jednou střechou s tchyní, opuštění Prahy.

Další dny byly plné hádek sama se sebou. V práci mi kolegyně Jana řekla: „Jitko, ty jsi vždycky byla silná ženská. Nenech se do ničeho nutit.“

Ale co když už druhá šance nepřijde?

Jednoho večera mi Petr zavolal: „Jitko, nechci tě ztratit. Ale maminku taky nemůžu nechat samotnou.“

Mlčela jsem dlouho.

„Petře… potřebuju čas,“ řekla jsem nakonec.

Teď sedím doma u stolu a píšu tyhle řádky. Nevím, co bude dál. Bojím se udělat krok vpřed i zpět.

Možná bych měla být vděčná za lásku ve svém věku… Ale za jakou cenu? Je lepší být sama a svobodná nebo milovaná a svázaná povinnostmi?

Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl obětovat vlastní svobodu kvůli vztahu v mém věku?