Máma má nový život a já zůstávám sama: Když babička nechce být jen babičkou

„Mami, prosím tě, nemohla bys dneska pohlídat Adélku a Matýska? Mám noční a Honza je na služebce.“

„Petruško, dneska to fakt nejde. Jdu s Karlem do kina. Už jsme to plánovali týden.“

Zavěsila jsem telefon a v kuchyni se rozhostilo ticho. Děti si hrály v obýváku, ale já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Vždycky jsem si myslela, že až budu mít děti, máma bude stát při mně. Že bude ta babička, která peče buchty a vypráví pohádky. Jenže moje máma – Jana Novotná – se rozhodla, že v šedesáti začne žít úplně nový život.

Když jí před dvěma lety zemřel táta, byla jsem přesvědčená, že se zhroutí. Místo toho začala chodit na kurzy tance, na výlety s kamarádkami a teď… teď randí. S Karlem, s Milanem, dokonce i s nějakým Petrem z Plzně, kterého poznala přes internet. A já? Já jsem najednou ta, která volá a prosí o pomoc.

„Mami, chápeš vůbec, jak moc tě potřebuju?“ vyhrkla jsem na ni jednou v kavárně, když jsme se konečně potkaly. Seděla naproti mně v nové halence a s úsměvem si míchala kávu.

„Petro, já tě chápu. Ale taky mám právo na svůj život. Celý život jsem byla jenom manželka a máma. Teď chci být taky Jana.“

Zamrazilo mě. Vždyť já jsem taky jenom máma! Kdy přijde můj čas být zase Petra?

Doma jsem večer seděla u počítače a zoufale hledala hlídání na internetu. Všude samé studentky za dvě stovky na hodinu – tolik si nemůžu dovolit. Honza mi psal z Ostravy: „Zkus to ještě s mámou, třeba změní názor.“

Jenže máma byla neoblomná. „Petruško, já tě miluju, ale musím myslet i na sebe.“

Začala jsem jí závidět. Její volnost, její odvahu začít znovu. Ale taky jsem byla naštvaná. Vždyť ona měla mě i tátu vždycky po ruce! Nikdy nebyla sama na dvě malé děti.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou u vína a vyprávěla jí o svých pocitech.

„Hele, Péťo,“ řekla Lenka opatrně, „moje máma je pořád jenom doma a hlídá vnoučata. Ale víš co? Je nešťastná. Připadá si stará a nepotřebná. Tvoje máma aspoň žije.“

Zamyslela jsem se. Možná jsem byla sobecká? Ale co mám dělat? Práce v nemocnici je náročná a děti potřebují babičku.

Jednoho dne přišla Adélka ze školky uplakaná: „Maminko, proč babička nikdy nejde pro mě?“

To už jsem nevydržela a zavolala mámě znovu.

„Mami, Adélce chybíš. Nechceš ji někdy vyzvednout ze školky? Nemusíš hlídat často…“

Chvíli bylo ticho.

„Petro, já tě nechci zklamat. Ale mám pocit, že když ti řeknu ano jednou, budeš chtít pořád víc.“

Rozbrečela jsem se do telefonu.

„Já už nemůžu…“ vzlykla jsem.

Máma přijela druhý den ráno. Přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně.

„Petruško,“ začala tiše, „já tě mám ráda. Ale musíme si nastavit hranice. Já ti ráda pomůžu – třeba jednou týdně vyzvednu Adélku nebo vezmu děti na hřiště. Ale nemůžu být pořád k dispozici.“

Byla jsem v šoku. Tak jasně mi to nikdy neřekla.

„A co když tě budu potřebovat víc?“ zeptala jsem se zoufale.

„Pak si budeš muset najít jinou pomoc. Nebo si s Honzou lépe rozdělit směny.“

Bylo to kruté? Možná ano. Ale poprvé jsem pochopila, že máma už není jen moje opora – je to žena s vlastním životem.

Začala jsem hledat jiné možnosti: domluvila jsem se s maminkou od sousedů na střídavém hlídání dětí, občas pomohla Lenka nebo Honzova sestra. Nebylo to jednoduché – ale zvládli jsme to.

A máma? Ta zářila štěstím jako nikdy předtím. Jednou za čas vzala děti do zoo nebo na pohádku do divadla – a byly to pro ně svátky.

Dnes už vím, že rodiče nejsou naši služebníci ani zachránci. Jsou to lidé se svými sny a touhami.

Někdy večer ale stejně přemýšlím: Je sobecké chtít po vlastní mámě víc? Nebo je sobecké chtít konečně žít svůj život?

Co byste udělali vy na mém místě?