Máma mě dusí svou péčí – a já už nemůžu dál

„Kláro, proč mi to děláš? Já jsem tvoje máma!“ Její hlas se třese a v očích má slzy. Sedí na pohovce v mém malém bytě na Žižkově, ruce svírá v klíně, jako by se bála, že jí uteču. A já tam stojím, opřená o kuchyňskou linku, a cítím, jak se mi hrudník svírá vinou i vztekem.

„Mami, já už nejsem dítě. Potřebuju si žít svůj život,“ snažím se jí vysvětlit už poněkolikáté, ale ona jen zavrtí hlavou a rozpláče se ještě víc.

„Takže už mě nepotřebuješ? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“ Její slova mě bodají jako jehly. Vím, že mě miluje, ale její láska je jako těžká deka, která mě dusí. Od té doby, co jsem se odstěhovala z domova, mi volá každý den. Ptá se, jestli jsem jedla, jestli mám čisté prádlo, jestli jsem si vzala vitamíny. Když jí neodpovím do pěti minut, přijde mi deset zpráv a nakonec i telefonát: „Kláro, žiješ?“

Naposledy to vyvrcholilo minulý týden. Přijela ke mně bez ohlášení s taškou plnou jídla a začala mi uklízet byt. „Takhle přece nemůžeš žít! Podívej na tu koupelnu!“ A já tam stála a cítila se jako malá holka, která něco pokazila. Jenže mi je dvacet šest a chci být dospělá.

Když jsem jí dnes řekla, že už nechci, aby ke mně chodila bez pozvání a že si chci řešit věci po svém, rozplakala se. „Ty mě nemáš ráda,“ šeptala mezi vzlyky. „Jsem špatná máma?“

Vzpomínám si na dětství v našem paneláku v Pardubicích. Táta odešel, když mi bylo osm. Máma se obětovala – pracovala na dvě směny v nemocnici, abych měla všechno. Nikdy si nenašla nového partnera. Všechno dávala mně. Jenže teď mám pocit, že za to platím příliš vysokou cenu.

„Mami, já tě mám ráda. Ale potřebuju prostor,“ říkám tiše. Ona ale slyší jen odmítnutí.

„Všichni mě opustíte,“ vzlyká. „Nejdřív táta, teď ty…“

Cítím vinu. Vždycky jsem byla ta hodná dcera – jedničky ve škole, žádné průšvihy, žádní kluci až do maturity. Všechno proto, abych jí nedělala starosti. Ale teď už to nejde.

Večer volám sestřenici Lucii. „Lucko, já už fakt nevím, co mám dělat. Máma je úplně zoufalá.“

„Kláro, tvoje máma tě miluje, ale musíš jí nastavit hranice,“ říká Lucie rozhodně. „Jinak se z toho zblázníš.“

Ale jak nastavit hranice někomu, kdo celý život žil jen pro mě? Když jí druhý den nezvednu telefon hned napoprvé, přijde mi SMS: „Jestli se ti něco stalo, nikdy si to neodpustím.“

V práci jsem roztržitá. Šéfová Jana si mě zavolá do kanceláře: „Kláro, jsi poslední dobou nějak mimo. Děje se něco?“

Chvíli váhám, ale pak to ze mě vypadne: „Moje máma… ona mě dusí péčí.“

Jana pokývá hlavou: „Znám to. Moje maminka byla stejná. Musíš být tvrdší.“

Ale jak být tvrdší na člověka, který vás vychoval? Který vám dal všechno?

O víkendu přijedu za mámou do Pardubic. Sedíme u stolu v kuchyni, ona přede mnou staví talíř s řízkem a bramborovým salátem.

„Mami…“ začnu opatrně.

„Já vím, co chceš říct,“ přeruší mě. „Že tě moc kontroluju.“

Přikývnu.

„Já jen… když jsi byla malá a měla horečku, bála jsem se o tebe k smrti. Teď jsi sama ve velkém městě… Já prostě nemůžu přestat mít strach.“

„Ale mami, já už nejsem malá holka.“

Díváme se na sebe dlouho mlčky.

„A co když tě někdo zraní? Co když ti někdo ublíží?“ šeptá.

„To už je riziko života,“ odpovídám tiše.

Vidím v jejích očích bolest i lásku zároveň.

Když odjíždím zpět do Prahy, máma stojí ve dveřích a mává mi kapesníkem. Vím, že ji to bolí stejně jako mě.

Večer sedím u okna a přemýšlím: Je správné chtít vlastní život i za cenu slz své mámy? Nebo bych měla ustoupit a nechat ji dál rozhodovat o mém štěstí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo na svobodu i za cenu bolesti těch nejbližších?