Máma pomohla mé bývalé ženě, ale současné odmítá. Proč?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když jsem stál v kuchyni jejího panelákového bytu na Jižním Městě. V ruce jsem svíral hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že hrozilo, že ho upustím. „Proč jsi tehdy pomohla Lucii a teď nám s Janou nechceš pomoct ani trochu?“

Máma si mě změřila pohledem, který jsem znal už od dětství. Přísný, neústupný, ale někde v hloubce i unavený. „Tomáši, to není tak jednoduché. Lucie byla sama s malou Aničkou a ty jsi tehdy… no, nebyl jsi zrovna vzorem manžela.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vím, že jsem to tehdy pokazil. Práce v reklamce, večírky, pozdní návraty domů. Lucie mi to dlouho odpouštěla, ale nakonec už nemohla dál. Rozvod byl rychlý a máma tehdy Lucii nabídla azyl u sebe, než si našla byt. Já jsem zůstal sám v našem 2+1 na Proseku a poprvé v životě pocítil opravdovou samotu.

Ale teď je všechno jinak. S Janou jsme spolu tři roky, vzali jsme se loni v létě na radnici v Modřanech. Jana je jiná než Lucie – je klidná, rozvážná, možná trochu uzavřená. Pracuje jako zdravotní sestra a poslední měsíce byly pro ni peklo. Po covidu přišla o práci v nemocnici a já jsem přišel o místo v reklamce kvůli škrtům. Peníze nám docházejí a nájem je neúprosný.

„Mami, potřebujeme jen na chvíli přespat u tebe. Než si najdeme něco levnějšího nebo já seženu práci,“ zkusil jsem to znovu.

Máma zavrtěla hlavou. „Tomáši, já už na to nemám sílu. Jsem stará a potřebuju klid. Navíc… Jana mi nikdy nebyla sympatická.“

Tohle mě dorazilo. „Proč? Co ti udělala?“

„Nic konkrétního,“ pokrčila rameny máma. „Ale nikdy se nesnažila být součástí rodiny. Nikdy mi nezavolala jen tak, nikdy mi nepomohla s nákupem nebo s úklidem. Lucie byla jiná – vždycky přišla s Aničkou, přinesla bábovku, povídaly jsme si. Jana je pořád uzavřená do sebe.“

Vybavila se mi scéna z loňských Vánoc. Jana seděla u stolu a mlčky krájela cukroví, zatímco máma s Lucií a Aničkou smály a vzpomínaly na staré časy. Tehdy jsem si toho nevšímal – byl jsem rád, že jsou všichni pohromadě. Teď mi dochází, jak moc byla Jana stranou.

„Mami, ale to přece není důvod nás nechat na ulici!“

„Na ulici vás nenechám,“ řekla tiše máma. „Ale do bytu vás nevezmu. Můžu vám pomoct s penězi na kauci nebo na první nájem někde jinde.“

Cítil jsem vztek i zoufalství zároveň. „A proč jsi tedy Lucii nechala bydlet tady skoro půl roku?“

Máma se zadívala z okna na šedivé paneláky naproti. „Protože byla sama s dítětem a ty jsi jí tehdy ublížil. Chtěla jsem jí aspoň trochu pomoct.“

Mlčel jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky – hádky s Lucií, moje výmluvy, její slzy. Věděl jsem, že máma má pravdu. Ale proč teď trestá i Janu?

Když jsem se vrátil domů, Jana seděla na gauči a dívala se do prázdna.

„Tak co?“ zeptala se tiše.

„Nevezme nás k sobě,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi stahuje hrdlo.

Jana jen přikývla. „Já to čekala.“

Sedl jsem si vedle ní a chytil ji za ruku. „Promiň… Možná je to všechno moje vina.“

Jana se na mě podívala poprvé za celý den přímo do očí. „Tomáši… já nejsem Lucie. Nikdy nebudu taková jako ona.“

„Já vím,“ zašeptal jsem.

Další dny byly těžké. Volal jsem na všechny možné inzeráty, sháněl práci i podnájem. Máma poslala peníze na účet – dost na to, abychom mohli složit kauci na malý byt v Libni. Ale vztah mezi mnou a mámou zůstal napjatý.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Jestli potřebujete pohlídat Aničku nebo pomoct s něčím jiným, dej vědět.“

Ironie osudu – moje bývalá žena je ochotná nám pomoct víc než vlastní máma.

Sedím teď v našem novém bytě a přemýšlím: Je možné napravit chyby minulosti? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené? Co byste dělali vy na mém místě?