„Měla bys přenechat dům dětem a přestěhovat se do karavanu, navrhla moje snacha“

Když můj syn, Jakub, oznámil, že se bude ženit s Emou, byla jsem nadšená. Vždycky jsem chtěla, aby našel někoho, kdo ho udělá šťastným. Ale jak se blížil den svatby, začala jsem vidět jinou stránku Emy. Zdála se být úzkostná a zoufalá, neustále mluvila o jejich finančních problémech a jak sotva vycházejí s penězi.

Týden před svatbou přišla Ema k mému domu s hromadou papírů. Vypadala nervózně, ale odhodlaně. „Dobrý den, paní Nováková,“ pozdravila mě s nuceným úsměvem. „Potřebuji s vámi mluvit o něčem důležitém.“

„Samozřejmě, Emo. O co jde?“ zeptala jsem se, snažíc se znít co nejvíce přívětivě.

Nadechla se a podala mi papíry. „Jakub a já máme finanční problémy a doufali jsme, že nám můžete pomoci.“

Podívala jsem se na papíry a viděla, že se týkají mého domu. „Co přesně po mně chcete?“ zeptala jsem se, cítíc, jak se mi v žaludku tvoří uzel.

Ema váhala, než promluvila. „Doufali jsme, že nám přepíšete svůj dům. Mohli byste se přestěhovat do karavanu nebo menšího bytu. Opravdu by nám to pomohlo postavit se na nohy.“

Byla jsem jejím požadavkem zaskočená. „Emo, tohle je můj domov. Žiji tu už přes třicet let. Nemůžu ho jen tak opustit.“

„Ale máte dobrou práci a úspory,“ argumentovala. „Jakub a já teprve začínáme. Potřebujeme místo k bydlení.“

Zavrtěla jsem hlavou, snažíc se zůstat klidná. „Chápu, že máte problémy, ale tohle není řešení. Vy a Jakub si musíte najít způsob, jak to zvládnout sami.“

Emě se v očích objevily slzy. „Prosím, paní Nováková. Jsme zoufalí.“

Cítila jsem k ní soucit, ale věděla jsem, že nemůžu ustoupit jejímu požadavku. „Je mi to líto, Emo, ale nemůžu to udělat.“

Odešla z mého domu v slzách a já cítila směs viny a frustrace. Chtěla jsem pomoci svému synovi a jeho snoubence, ale vzdát se svého domova nebylo možné.

Den svatby přišel a i když to byla krásná ceremonie, mezi mnou a Emou bylo cítit napětí. Jakub si toho všeho nevšímal, pohlcený vzrušením z toho, že si bere ženu, kterou miluje.

Jak měsíce plynuly, Jakub a Ema stále bojovali s finančními problémy. Přestěhovali se do malého bytu a vzali si několik prací, aby vyšli s penězi. Emě rostla zášť vůči mně a náš vztah byl napjatý.

Jednoho večera mi Jakub zavolal v zoufalství. „Mami, Ema odešla,“ řekl zlomeným hlasem. „Řekla, že už nemůže snášet ten stres.“

Cítila jsem vlnu smutku. „Je mi to moc líto, Jakube. Můžu něco udělat?“

„Ne,“ odpověděl poraženě. „Jen jsem potřeboval s někým mluvit.“

Když jsem zavěsila telefon, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem lítost. Možná kdybych našla jiný způsob, jak jim pomoci, věci by dopadly jinak. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že vzdát se svého domova by jejich problémy nevyřešilo.

Na konci Jakubovo a Emyno manželství nepřežilo finanční tlak. Rozvedli se o rok později, oba plní hořkosti a zklamání. Pokračovala jsem v životě ve svém domě, ale už to nebyl ten teplý a přívětivý domov jako dřív.