Mezi čtyřmi stěnami: Jak jsem přežila život s tchyní a tchánem
„Petro, už zase jsi nechala hrnek na stole! Kolikrát ti mám říkat, že se to tady nedělá?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem už dávno přestala vnímat jako milý. Stála jsem u okna v našem malém pokoji a snažila se zhluboka dýchat. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já si představovala, jaké by to bylo mít vlastní klidný domov. Jen já, Honza a možná jednou děti. Bez neustálého dohledu, bez výčitek, bez pocitu, že jsem vetřelec ve vlastním životě.
Když jsme se s Honzou stěhovali k jeho rodičům do rodinného domu v Kolíně, byla jsem plná naděje. „Jen na pár měsíců,“ říkal Honza, „než najdeme něco vlastního.“ Jeho maminka paní Novotná mě vítala s úsměvem a slibovala, že nám nebude zasahovat do života. Ale už první večer jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché. „Petro, u nás se večeří v šest. Doufám, že ti to nevadí,“ řekla a podívala se na mě pohledem, který nepřipouštěl odpor.
První týdny jsem se snažila být nenápadná. Pomáhala jsem v kuchyni, sklízela nádobí, chválila její svíčkovou i domácí koláče. Tchán pan Novotný byl tichý muž, který většinu času trávil v dílně nebo u televize. S ním jsem problém neměla. Ale paní Novotná byla všude. Věděla přesně, kdy vstávám, co snídám, kolik cukru si dávám do kávy. Každý můj krok komentovala: „Tohle bych na tvém místě nedělala…“ nebo „U nás se to dělá jinak.“
Honza byl zpočátku oporou. „Neboj, mami si zvykne,“ utěšoval mě večer v posteli. Jenže týdny se změnily v měsíce a jeho sliby o vlastním bydlení se rozplývaly jako pára nad hrncem. Byty byly drahé, hypotéka nedostupná a já začala mít pocit, že se topím. Každý den jsem vstávala s knedlíkem v krku a s obavou, co zase udělám špatně.
Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív. V předsíni jsem slyšela tlumené hlasy z kuchyně.
„Honzo, ta tvoje Petra… Nechci nic říkat, ale měla bys jí vysvětlit, jak to u nás chodí. Pořád něco mění, všechno má jinak. Já už na to nemám nervy!“
„Mami, vždyť je to jen pár maličkostí…“
„Maličkosti? Až budeš mít děti, uvidíš! Takhle se domácnost nevede!“
Stála jsem tam jako přikovaná. Slzy mi stékaly po tvářích a poprvé jsem si připadala opravdu cizí. Večer jsem to Honzovi vyčetla.
„Petro, co mám dělat? Je to moje máma…“
„A já? Já tu nejsem důležitá?“
Mlčel. A já poprvé pocítila opravdovou samotu.
Začala jsem trávit víc času v práci. Přihlásila jsem se na večerní kurzy angličtiny jen proto, abych nemusela být doma. Tchyně mi to samozřejmě vyčetla: „To už ani neumíš vařit? Honza chodí domů hladový!“ Honza se mě nezastal. Jen pokrčil rameny: „Měla bys s mámou víc mluvit.“
Jednou večer přišla tchyně do našeho pokoje bez zaklepání.
„Petro, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Jsi pořád pryč, doma je nepořádek a Honza je nespokojený.“
„A co já? Já tu nejsem důležitá?“ vyhrkla jsem zoufale.
„Ty jsi tady host,“ řekla klidně.
Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Host… Po třech letech soužití? V tu chvíli jsem věděla, že musím něco změnit.
Začala jsem hledat podnájem sama. Bez Honzy. Bez jeho rodičů. Našla jsem malý byt v paneláku na okraji města. Když jsem mu to oznámila, byl v šoku.
„Chceš odejít? Kvůli mámě?“
„Nejen kvůli ní. Kvůli sobě.“
Dlouho jsme spolu nemluvili. Honza zůstal u rodičů a já poprvé po letech cítila klid. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem byla svobodná.
Po několika týdnech mi Honza zavolal.
„Petro… Chybíš mi. Můžu za tebou přijít?“
Souhlasila jsem. Seděli jsme spolu v mé malé kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídali jako dva dospělí lidé.
„Promiň,“ řekl tiše. „Měl jsem tě víc chránit.“
Nevím, jak náš příběh skončí. Ale vím jedno – nikdy už nedovolím, aby mě někdo zahnal do kouta jen proto, že je to tak zvykem.
Někdy přemýšlím: Kolik žen v Česku žije mezi čtyřmi stěnami cizího domu a bojí se ozvat? Proč máme takový strach říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?