Mezi čtyřmi stěnami: Když zůstaneš na všechno sama

„Mami, kde jsou moje tepláky?“ křičí Honzík z chodby, zatímco já se snažím v kuchyni najít aspoň pět minut klidu na kafe. „V koši na prádlo, Honzo! Už jsem ti to říkala třikrát!“ odpovídám podrážděněji, než bych chtěla. V tu chvíli mi dojde, že je teprve půl osmé ráno a já už mám pocit, že jsem uběhla maraton. V obýváku sedí Tomáš, můj muž, s mobilem v ruce. Ani nezvedne oči od displeje.

„Tomáši, můžeš prosím tě pomoct s dětma? Musím se připravit na poradu,“ zkusím to naposledy, i když už předem vím, jaká bude odpověď. „Za chvíli,“ zamumlá a dál sjíždí zprávy na Seznamu. V tu chvíli mám chuť s tím vším praštit.

Někdy si říkám, jestli je tohle opravdu ten život, který jsem si vysnila. Když jsme se s Tomášem poznali na vejšce v Olomouci, byl plný energie a plánů. Smáli jsme se spolu, cestovali po Česku i do Tater, plánovali rodinu a vlastní dům. Ale někde mezi hypotékou, dvěma dětmi a nekonečnými směnami v jeho práci se něco zlomilo. Z Tomáše se stal stín muže, kterého jsem milovala. A já? Já jsem zůstala sama na všechno.

„Petro, kde je moje košile?“ ozve se z ložnice. „V prádelně! Už jsem ti ji tam dala včera!“ odpovím a cítím, jak mi cuká v oku. Děti se hádají o poslední jogurt, pes štěká u dveří a já přemýšlím, jestli bych neměla prostě utéct. Jenže kam? A hlavně – co by bylo s dětmi?

V práci se snažím tvářit profesionálně. Jsem účetní v malé firmě v centru Brna a šéfová mi pořád připomíná, že bych měla být víc „proaktivní“. Jenže když člověk spí čtyři hodiny denně a doma ho čeká druhá směna, těžko hledá motivaci. Kolegyňka Jana mi jednou řekla: „Hele, já bych to s tím tvým dlouho nevydržela. Proč si to necháš líbit?“ Jenže ona nemá děti a její přítel vaří večeře.

Nejhorší jsou večery. Děti konečně spí, já sedím v kuchyni u stolu a koukám do prázdna. Tomáš je zase zavřený v pracovně – prý musí „něco dodělat“. Ale já vím, že hraje online šachy nebo sjíždí videa o autech. Kdy jsme si naposledy povídali? Kdy jsme se naposledy dotkli? Už ani nevím.

Jednou jsem to nevydržela a vybuchla: „Tomáši, proč mi nikdy s ničím nepomůžeš? Proč jsi pořád někde jinde? Já už nemůžu!“ Podíval se na mě jako na cizího člověka: „Co pořád chceš? Vždyť chodím do práce, platím účty…“

„Ale já potřebuju i tebe! Nejen tvoje peníze!“

Zavládlo ticho. Pak jen pokrčil rameny a odešel. Ten večer jsem brečela do polštáře tak tiše, aby mě děti neslyšely.

Začala jsem si všímat, jak ostatní ženy kolem mě žijí úplně jinak. Moje kamarádka Lucie rozjela malý e-shop s dětským oblečením a pořád má čas na jógu i výlety s dětmi. Další známá cestuje po Evropě a její muž ji podporuje ve všem. A já? Já mám pocit, že přežívám ze dne na den.

Jednou jsem seděla s mamkou u kafe a zeptala se jí: „Mami, byla jsi někdy taky takhle sama?“ Podívala se na mě smutně: „Byla. Ale tehdy to bylo normální. Dneska už bys to nemusela snášet.“

Ale co když právě tohle je můj osud? Co když jsem prostě moc náročná? Nebo jsem udělala někde chybu?

Začala jsem psát deník. Každý večer si zapisuju aspoň jednu věc, za kterou jsem vděčná – třeba že děti byly zdravé nebo že jsem zvládla uvařit večeři bez hádky. Ale někdy mám chuť napsat jen: „Dneska jsem přežila.“

Jednoho dne přišla Lucie na návštěvu. Seděly jsme u stolu a ona najednou řekla: „Petro, proč si nenajdeš něco jen pro sebe? Nějaký kurz nebo koníček?“ Zasmála jsem se: „A kdy asi? Ve tři ráno?“ Ale pak mi to začalo vrtat hlavou.

Začala jsem chodit jednou týdně do keramického kurzu v kulturním domě na sídlišti. První večer jsem měla výčitky svědomí – Tomáš byl doma s dětmi poprvé za poslední rok sám. Když jsem přišla domů, děti už spaly a Tomáš seděl u televize. Neřekl nic.

Ale mně bylo poprvé po dlouhé době dobře.

Postupně jsem začala zjišťovat, že nejsem jediná. V kurzu byly další ženy – Jana po rozvodu, Alena s manželem alkoholikem… Povídaly jsme si o všem možném a já si uvědomila, že nejsem divná ani neschopná.

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Chci jet s dětmi na víkend k moři. Sama.“ Podíval se na mě překvapeně: „A proč beze mě?“

„Protože potřebuju zjistit, jestli ještě vůbec něco cítím.“

Neodpověděl.

Ten víkend byl pro mě zlomový. S dětmi jsme stavěli hrady z písku na Balatonu (na Chorvatsko nebyly peníze), smáli jsme se a já poprvé za dlouhou dobu cítila radost.

Když jsme se vrátili domů, Tomáš byl jiný – tišší, zamyšlený. Neptal se mě na nic. Ale já věděla, že už nikdy nechci být jen služka ve vlastním domě.

Dnes už vím, že nejsem méněcenná jen proto, že nezvládám všechno dokonale jako jiné ženy z Instagramu. Každý den je boj – ale je to můj boj.

Někdy si večer sednu ke stolu a ptám se sama sebe: Je chyba ve mně? Nebo je chyba v tom, že jsme přestali spolu mluvit? Co byste udělali vy na mém místě?