Mezi dvěma ohni: Když manžel odmítne navštívit mou maminku

„Já tam prostě nepojedu, Kláro! Už toho mám dost!“ Petr práskl dveřmi ložnice a já zůstala stát v kuchyni s hrnkem kávy v ruce. Ruce se mi třásly. Byla sobota ráno, slunce svítilo do oken našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ale uvnitř mě bylo šero a chlad.

Moje máma slavila šedesátiny. Celý týden jsem pekla dort, sháněla dárky a domlouvala s bratrem Martinem, kdo co přiveze. Petr vždycky jezdil se mnou. Nikdy jsme nebyli dokonalý pár, ale rodinné návštěvy jsme zvládali společně – i když jsem věděla, že máma ho nikdy úplně nepřijala. „Petr je takový studený čumák,“ říkávala potichu, když si myslela, že neslyším. Ale já slyšela všechno.

Teď jsem stála před rozhodnutím: jet sama a nechat Petra doma? Nebo zůstat s ním a zklamat mámu? V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty nedělní obědy u mámy, kdy Petr seděl u stolu, mlčel a občas se pokusil o úsměv. Vždycky jsem doufala, že si k sobě najdou cestu. Ale dneska ráno to bouchlo.

„Proč tam nechceš jet?“ zeptala jsem se tiše, když jsem vešla do ložnice. Petr seděl na posteli, hlavu v dlaních. „Kláro, já už to prostě nedávám. Tvoje máma mě nikdy neměla ráda. Vždycky mě přehlíží, rýpe do mě… A já už se tam necítím vítaný.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „A co já? Myslíš, že je mi to příjemné? Že mě nebaví stát mezi vámi dvěma jako prostředník?“ Ale místo toho jsem jen polkla slzy a sedla si vedle něj.

„Mami na tobě záleží,“ řekla jsem tiše. „Je to tvoje rodina taky.“

Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Ale já už nemůžu. Nechci tam být jen do počtu.“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala mi máma: „Tak co, přijedete s Petrem? Už se na vás těším!“ Srdce mi bušilo až v krku. „Mami… možná přijedu jen já,“ vypravila jsem ze sebe.

Nastalo ticho. „Zase nějaký problém?“ zeptala se máma ostře. „Víš co, Kláro? Já už na ty jeho nálady nemám nervy! Ale ty přijeď, prosím tě.“ Slyšela jsem v jejím hlase zklamání i vztek.

Večer přišel Martin s manželkou Lenkou na návštěvu. „Co blbneš, Kláro? Prostě ho nech doma! Máma si aspoň odpočine,“ smál se Martin. Lenka jen pokrčila rameny: „Tchyně jsou vždycky problém… Ale Petr je fajn chlap, možná byste si měli všichni sednout a promluvit si.“ Jenže to se lehko řekne.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a přemýšlela: Kde se to pokazilo? Proč moje máma nikdy nepřijala Petra? Proč Petr nikdy neudělal ten krok navíc? A proč já pořád stojím mezi dvěma ohni?

Ráno jsem sbalila dort do krabice a oblékla si šaty, které máma miluje. Petr seděl v kuchyni s novinami a ani nezvedl oči. „Tak… jedu,“ řekla jsem nejistě.

Podíval se na mě a v očích měl smutek i úlevu zároveň. „Omluv mě u tvojí mámy,“ řekl tiše.

Cesta vlakem do Kolína byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: Máma bude uražená, hosté budou šuškat… A já budu ta špatná.

Když jsem dorazila, máma mě objala a hned začala lamentovat: „Tak kde máš toho svého? Zase si něco vymyslel? Víš co, Kláro? Já už to neřeším! Hlavně že jsi tady ty.“ Ale viděla jsem jí do očí – byla zklamaná.

Oslava probíhala v napjaté atmosféře. Bratr s tátou popíjeli pivo na zahradě, děti pobíhaly kolem a máma každou chvíli utrousila nějakou poznámku na Petra: „Aspoň že máme klid…“ nebo „Někdo prostě není rodinný typ.“ Cítila jsem se jako zrádce.

Večer jsem seděla s mámou u stolu a ona najednou řekla: „Kláro, proč jsi vlastně s ním? Vždyť tě pořád jen trápí.“ Rozplakala jsem se. „Mami, on mě netrápí… Jen je jiný než my. A já už nevím, co mám dělat.“

Když jsem se vrátila domů, Petr mě čekal v předsíni. „Jaké to bylo?“ zeptal se opatrně.

„Divné,“ odpověděla jsem upřímně. „Chyběl jsi mi tam… Ale zároveň jsem byla ráda, že jsi nemusel poslouchat ty narážky.“ Sedli jsme si spolu na gauč a dlouho mlčeli.

„Kláro,“ řekl pak Petr tiše, „já tě miluju. Ale tvoje rodina mě nikdy nepřijme takového, jaký jsem. A já už nechci dělat věci jen proto, abych někomu vyhověl.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu pocítila úlevu – možná je čas přestat se snažit zalíbit všem a začít žít podle sebe.

Ale stejně mi v hlavě zní otázka: Může manželství přežít mezi dvěma rodinami, které si nikdy neporozumí? Co byste dělali vy na mém místě?